Přeji šťastné Velikonoce všem. Klidně i sluníčkářům !

Protože jinak už ničemu nerozumím. Čtu o “Krvavých Velikonocích na Srí Lance”. A včera mě nějaký uživatel Fb “Milion chvilek pro demokracii” pozval na “Pochod za nezávislost justice!”.

Nejde vůbec jen o to, že 29. dubna 2019, kdy se má “Pochod za nezávislost justice!” konat,  bych měla být právě kdesi u moře. Vím o sobě, že jsem divná, takže mně jde především o pochopení, proč máme jít pochodovat za nezávislost justice, když je nám v našem právním státě nezávislost justice zaručena zákonem a to dokonce ústavním. Co chceme tím pochodováním získat ? 

Leda, že by se nezávislost přejmenovala na etiku a spravedlivost všech občanů, soudce nevyjímaje.
Ale i tak - pochodovat ? No, nevím.
Posílám všem přání radosti pohledem z naší polosamoty Českého ráje. 

Pro spravedlnost a klid pana Karla Boháčka a dalších zájemců o místní cenzuru zdůrazňuji, že zde nadále nehovořím o své advokátní praxi (ačkoli mnoho blogerů píše i na i.Dnes o své práci právnické, realitní, lékařské, a jiné, klidně dál, a já jejich blogy klidně dál ráda čtu). Zmiňuji se zde o excesívních případech, kde jsem já byla účastníkem řízení zastupována jinými advokáty, jistě vysoce renomovanými. Už studentům právnických fakult se totiž vštěpuje, že člověk sám sebe obhajuje ovlivněn emocemi nějak hůř, než toho je schopen kolega s chladnou hlavou. Tak jo. Jenže mi z těch nedávných řízení zůstalo několik excesivních rozhodnutí. Některých od policie, některých od státních zastupitelství, některých od soudů. Dva soudy klidně ignorovaly ve věci předloženou judikaturu soudu Nejvyššího; jindy policejní komisař provedl úkony trestního řízení včetně výslechů osob, ale řízení nezahájil a klidně vyrozuměl, že zahajovat nebude a že poškozená nesmí nahlédnout do spisu, protože není poškozenou. Státní zástupce od stolu ohodnotil jakési praktiky, aniž by se s nimi kdykoliv jakkoliv obeznámil. Agrese v dávno ne slušných diskusích na sociálních sítích jsou notorietou. Kdo nejde s námi, jde proti nám, říkali revolucionáři komunisté. Jeden šokovaný známý mě včera zas upozornil na to, jací lidé bez morálního kreditu dnes ještě soudí, že o tom “vysílal Klíma na seznamu”. Kuriozity ? Množství kuriozit. Proto máme pochodovat ? 
Nerozumím asi ničemu.    

Posílám všem přání radosti pohledem do našich zahrad na polosamotě Českého ráje. 

Nerozumím ani tomu, proč bych nemohla mít ráda Rusko, stejně jako třeba Paříž, nebo Pyreneje v Andoře, když Rusové dělají cosi, jak píše pan doktor Vodvářka.  Když jsem "tam" asi před deseti lety se svým známým byla na návštěvě u kazašských utečenců, u mladé lékařky s manželem traktoristou a šesti bystrými a velmi skromnými dětmi, jejich babička, v Tambově známá jako "otličnaja balítělnica”, v sešedlém dřevěném domku, jako z pohádky o Mrazíkovi, měla nad svou postelí vyvěšenou barevnou podobiznu L.I.Brežněva. Každé ráno když vstala, podívala se na něj, pokřižovala se, pak v kuchyni postavila na čaj, hodila si do krku hrst nějakých tabletek, co jí vozili příbuzní z Ukrajiny, učísla se, a začala léčit bylinami, rukama a rozhovorem. Pacienti ze sousedství už postávali ve frontě přede dveřmi. Když jsem se jí jednou dovolila zeptat, proč má nad postelí ten brežněvův výstřižek z nějakého magazínu, když sama je věřící a léčí “energeticky”, jak tomu sama říkala, odpověděla pevně, že za Brežněva se měli prostě dobře, protože  chleba byl nejlevnější. Pak klidně vyprávěla, že oni Rusové jsou “krépkije”, protože jsou spojeni bolestí, že nikdy nezapomenou, že válku vyhráli proto, že během blokády Leningradu po roce 1940 fungovala na Ladožském jezeru Cesta života, lidé tvořili cestu spojením svým rukou a tak spojovali Leningrad  obklíčený německými vojsky se zbytkem země pro převoz raněných, žen a dětí z blokády ven, a  naopak zásob dovnitř do města. Nechtělo se mi zkoumat, co bylo na jejích slovech historické pravdy, cítila jsem z nich ze všech pokoru, mimořádnou sebedůvěru, odevzdanost vědomí své pravdy a pevné soudržnosti.
Také proto teď posílám všem přání radosti pohledem do našich zahrad na polosamotě Českého ráje. 

Nejvyšší státní zástupce, pan Pavel Zeman, zhruba před týdnem na jedné konferenci konané na Právnické fakultě Univerzity Palackého, řekl doslova : “ V našem státě máme specialitu - naprostou krizi důvěry.” Nelze s ním nesouhlasit. Žijeme v prostředí, kde jen málokdo věří policii, soudům nebo státním zástupcům, nevěříme už ani zpravodajcům, kteří by nás měli informovat investigativně z veřejnoprávních médií, námi povinně placených. Jsme uprostřed hybridní války. Když se posadíme na besedu, diskutujeme o potřebě poctivých rozhovorů mezi lidmi v různých rolích, doporučujeme otevřenou komunikaci pro zachování rodiny, komunikaci mezi rodiči a dětmi, mezi lékaři a pacienty, doporučujeme komunikaci mezi soudci, státními zástupci i advokáty, mezi jejich rolemi navzájem.
Jenže kdo začne, když nejsme společností nijak podporováni, aby etika, jako praktická disciplína filosofie (tedy porozumění tomu, co je) nebyla na pokraji společenského a zejména ekonomického zájmu?
Řekl mi nedávno jeden mladý hoch : “ My budeme tak dlouho pochodovat, dokud nedostaneme Bureše za mříže.” Mě zamrazilo v zádech. To má být řešení? To má být nezávislost justice ?
Pro impulzivní čtenáře prohlašuji čestně, že jsem nevolila ani pana Babiše ani prezidenta Zemana, ale svého svobodného volebního práva si vážím a volit jsem šla. Zažila jsem totiž, jak úplně jinak jsme k volbám chodili dřív “před klíčema”, a mám mnoho důvodů se do té doby nechtít vracet. Tolik jsme po svobodných volbách a svobodném cestování toužili. Opravdu se chceme teď zas jen rvát kdo s koho? Protože už nevíme, že co je uvnitř nás, to se zrcadlí ven do našeho okolí.
Nebo, že bych teda nerozuměla ničemu ?  

Posílám všem přání radosti pohledem na zrcadlení našich zahrad na polosamotě Českého ráje. 

Na novinky.cz jsem včera, 20.4.2019, přečetla: “Nejnovějšímu žebříčku odhadu ekonomické situace sestavovaného agenturou Bloombergu zemí s nejbídnější ekonomickou situací vévodí Venezuela…Naopak Česko by se letos mělo dostat mezi deset nejlepších ekonomik světa. ”.
A moje nerozumění je dovršeno. Prosím, šetřete svými silami předkládat mi argumenty, jak jsou veškeré průzkumy a žebříčky nepřesné a zavádějící. Vím o tom. 

Jen bych všem lidem přála, aby to katolíky teoreticky tolik velebené vzkříšení zkoušeli prožívat uvnitř sebe. Protože každý sám o sobě ví nejlíp, kolik má v sobě snášenlivosti, soucitu a laskavosti, nebo naopak, jak hodně ho zatěžuje strach, zlost a touha podřídit druhé svým zájmům. 

Etiku totiž nelze vykládat po svém, etiku se nelze naučit, etiku nelze vymáhat. Může být jen důsledkem obnovené sebeúcty a sebedůvěry každého jednotlivce. Pak bude ve společnosti přirozeně nezákonná jednání považovat za nepatřičná a nepřijetelná téměř každý. Teprve pak budou lidé sami požadovat vládu práva - svým chováním a jednáním.
Nikoliv jako ovce…

Koukám na ta (sousedova) krásná jarní jehňata a myslím na řadu vědecky podložených důkazů mizení přírody, mnoha přírodních druhů, živočichů, ptáků, hmyzu i včel. Šťastná občas pobývám tady v Českém ráji, ptáci zpívají, i hmyz tu ještě je. V našem jezírku jsou potápníci, chráněný čolek horský, zjara se tu množí žáby a koncem března sem už roky přilétá hnízdit párek divochých kachen. Zatím. Protože mnozí vědci se shodují a konstatují veřejně, že lidstvo čeká už jen tři, možná jen dvěstě let života. Jsou to dostatečné výzvy budoucnosti k započetí vzkříšení u sebe ? Nebo chceme klidně osídlovat Mars ? Opravdu chceme pochodovat za nezávislou justici ?
Vidím problém v deficitu lidskosti a poctivosti každého z nás. 

Než bych to jehně zabila a vystrojila slavnostní Velikonoční oběd, dám si raději králíčka.
Po svém z nádivky, pro radost, kterou přeji i vám všem.
Mám vyzkoušeno a vy můžete taky ověřit, že radost a schopnost sebeuzdravení pochází zevnitř.
Vyplatí se vám to.