Jsem vadná - už nemám strach. Totiž “myslím” že jde o duši. A ta prý není. Takže nic.

Tak jsem začala monotónně mluvit o podvědomé potřebě každého člověka uzřít v úctě svou jedinečnost. Ona řekla nakonec, že je k neuvěření, jak je to jednoduché. Všechno co dělám, dělám přece pro sebe  Vy taky. Tak na to myslete...

Krásná, dlouho před čtyřicítkou, dobře situovaná, jistě odborně vzdělaná, plakala dřív, než si ke mně přisedla a při tom pláči ze sebe vyrážela slova: “Tady se nedá žít, všechno je čím dál rychlejší, jsem z toho na prášky, když se vydrápu z jednoho srabu, je tu hned další…”.

Už dávno nejsem z těch, co chtějí druhé zachraňovat, nebo i jen chlácholit, vím dobře, že každého v životě spravedlivě potkává přesně to, co potřebuje poznat, takže jsem se ji nejlaskavěji, jak jen umím, pokusila přivést k sobě, ať si nejdřív klidně sedne. Pak jsem začala monotónně mluvit o podvědomé potřebě každého člověka - uzřít v úctě svou jedinečnost.
Uvědomila jsem si při tom, že s ní hluboce soucítím, její nářek ale není důvod k mému smutku, protože ji nelituji. Kdybych teď neměla pod svou hrubní kostí laskavé hebko, musela bych ji odmítnout, nebo před ní utéct. Kdybych teď necítila to své odvážné laskavé hebko, musela bych normálně uznat, že ona je divná a děsná a tak bůhví, co na mě ještě hodí. Uvědomovala jsem si také, jak mi slova tečou shora nějakým průhledným nazlátlým proudem do hlavy, chtělo se mi smát, když jsem z místa mimo sebe vnímala ten průhledný obraz mé hlavy shora pootevřené a slova z úst se linou.
Přijímám proto dávno, že jsem vadná. 

Současně si ale uvědomuji znovu, že usilováním a snažením takovou účinnou libost řeči nebo doteku vymyslet nelze, ani kdybych přečetla všechny gnose světa a že jsem jich už trošku přečetla.
Takže při té mé momentální odevzdanosti jakési uzdravující vyšší moci jsem současně vnímala uvnitř své hlavy znepokojení, že v naší společnosti je nepatřičné se nepřetvařovat a nemít strach a strategie, každý zdravý člověk se přece něčeho nebo někoho bojí, a proto se alespoň snaží chovat konformně.
“Manžel, když nevypije každý večer láhev vína, tak ani neusne, já mám radost, že aspoň přestal pít destiláty, je vysoce inteligentní, má náročnou práci, chce nám jen splatit hypotéky, takže já ho vlastně chápu…”, pokračovala paní a stále plakala, protože “… se to už nedá vydržet.”.
Moje monotónní řeč pak zněla o moci a bezmocnosti každého z nás, o touze zbaběle utéct do závislostí nebo agresivního ztvrdnutí, když odvahu a sílu k otevřenosti v sobě uvnitř už nacházet neumíme, protože se na nás ze všech stran hrnou ty primitivní nebo naopak superinteligentní nesmysly, miliardy dalších a dalších informací zvenčí. 
Návod, jak efektivně a jednoduše udělat svůj život šťastným, mezi nimi ale není. 
Není zvenku, protože je uvnitř. 

“O dětech ani nemluvím, miluju je víc, než svůj život, byla jsem si jistá, že když je budu řídit správným směrem, nemůže to být špatně, ale hrůza, holce ještě není ani dvanáct, zajímají ji jen hadry a známky ve škole, protože chce být nejlepší, kluk je ještě malej, ale stejně na něm vidím, že se na nás často dívá, jako by chtěl něco, co mu nemůžeme dát. Doktor nám doporučil pro děti něco na nervy, prý je to přírodní.”
Nevím, jestli mě ta paní ještě byla schopná plně vnímat, když jsem pak mluvila o vzájemné důvěře, která nemůže být důsledkem sebelepšího “řízení zvenčí” o němž se zmínila, důvěra nemůže žít v podřízenosti, nebo dokonce v závislosti, vzájemná důvěra dítěte a rodičů žije jen tam, kde dospělí v okolí dítěte důvěřují každý sám sobě a pak i jeden druhému navzájem. “No ale to není nikde! Víte co mně dělali naši ? Každýmu jde jen o prachy! ” ujistila mě, že poslouchá pozorně a připomněla mi má minulá empirická klopýtání.

A tak jsem se jí mohla svěřit, že se mi od dětství zdá, že v přírodě je vždycky všecko správně.(Člověk je součástí přírody i podle Zákona č. 17/1992 Sb.o životním prostředí: § 2 Životním prostředím je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka… § 16 Výchova, osvěta a vzdělávání se provádějí tak, aby vedly k myšlení a jednání, které je v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje, k vědomí odpovědnosti za udržení kvality životního prostředí a jeho jednotlivých složek a k úctě k životu ve všech jeho formách…) 

Příroda nedělá chyby, jen udržuje rovnováhu.

Nezkoušejme chytračit, nevymýšlejme důvody proč by to tak nemuselo být, usilovným myšlením a přemýšlením škodíme jen sami sobě

Můžeme se zastavit a porozhlédnout.
Třeba taková kukačka.
Je užitečná, protože instinktivně požírá takové ty krásné chlupaté housenky, jejichž povrch je pro ostatní ptáky příliš ostrý jako jehličky. Žádný jiný pták takovou housenku nesezobne, protože by potravu nestrávil, možná by ani nepřežil, stejně jako kukaččina mláďata. Kukačka chytračka snáší po jednom svá vejce do hnízd cizích (menších!) ptáků, většinou se její vejce i nápadně podobá vejcím různých domácích, a tak její mládě má zaručeno, že v nové rodince přežije, často jako jediné. Dospělé kukačče požírá zase ty ostré chlupaté housenky a přírodní rovnováha je zachována. 

Nebo třeba žirafa.
Její srdce je největší ze všech savců, má až 12 kg, řeknete si, že je to logické, tak dlouhým krkem poslat krev až do hlavy, na to musí být velká pumpa. Jenže co, když se žirafa předkloní třeba k pití ? Zákonitě musí utrpět mozkovou mrtvici. Ale nene, ona má zvláštní žilní systém a když se předkloní dokud je hlava svěšená, chlopně v krční žíle jsou uzavřeny, krev do hlavy nevpustí, zadržují ji v krku. Údajně má podobně nastavený systém proudění lymfy.

Geniálně jednoduché. 
A stejné je to mezi lidmi, možná v kruhu.
Nejdřív se válčilo kyjem prásk po hlavě, pak ostrými předměty muž proti muži, pak přišly koně a ty vystřídaly stroje. A boj byl stále tvrdší, člověk se přírodě i druhému člověku začal vzdalovat. Frontový boj byl nahrazen hybridními válkami. 

Napadlo vás někdy, proč má každý z víc než sedmi miliard lidí na planetě Zemi jedinečné otisky prstů ?
A víte, že se jedinečné základy otisků prstů objevují v prenatálním vývoji každého člověka už ve třetím měsíci po oplodnění ?
My právě žijeme v době, kdy se na Zemi odehrává nejméně fyzického násilí, co lidstvo pamatuje. Někteří “elitní” si asi uvědomili, že lepší, než lidi děsit smrtí a pak je skutečně zabíjet, je si je podřídit. Ovládnout je k poslušné službě. Dát jim k dispozici ty nejjemnější stroje, ať se dál rozvíjejí svobodně, ať můžou vidět sami sebe, co udělají jako lidstvo, ať každý může vnímat, jak se cítí při pohledu na svůj život. Jestli chce vykřikovat, že to jinak nešlo a nejde, že on musí být otrokem systému, že není čas žít své svobodné štěstí. Jestli třeba tvrdí, že na ty dezinformace (mnoha vědci opakovaně klinicky prokazované) o degeneraci lidských mozků tady už není čas.
“Něčím se živit musím” vykřikla, a já jsem si dovolila vrátit slovům původní význam připomínkou, že jídlo roste z hlíny a voda teče. Že spíš člověk nechce sám sebe spatřit, jak se přesvědčuje o svém alibi, že k přežití musí nějak získávat peníze.
Příroda je aut.

A cenzura ? Jistě si nechceme sami sobě přiznat, že i ta tolikrát omílaná represe a segregace nejen na sociálních sítích tu vlastně může být správně - abychom každý mohli vidět sám sebe, kam až tlak zvenčí necháme dojít. Abychom mohli sebe zažít, že před strachem znovu uhneme a třeba si založíme falešný profil, původně v lepším případě  “pro záchranu nebo radost všech” a současně ve svém skutečném životě nepřestáváme vykřikovat, že máme právo “nechtít být viděn”. A ty mi neříkej, že falešný profil je projevem mého strachu, protože to na mě posíláš tvoji agresi ! 

Úplně jinou (dočasnou) radost si můžeme koupit venku a úplně jinou (trvalou) radost nosíme uvnitř sebe uprostřed stále. Jen se k ní dostat. Od šamanů vím, že proto nejde o nic menšího, než o přesun bodu prvotní pozornosti každého člověka zvenčí dovnitř. V přirozené interakci a koherenci obou, světla i tmy, samozřejmě.
Víme, že v přírodě je světlo spolu s tmou v rovnováze všude.  

Zkrátka jsme asi uvnitř sebe všichni zařízeni tak, že se ze tmy lůna matky rodíme, abychom příchodem na světlo Ze-mě to všechno “ze tmy” zapomněli a mohli tady pozemsky spravedlivě prožít svou úplně autentickou původně neposkvrněnou cestu. 

Abychom mohli sami sebe uzřít, že tmu pojmem zlo označujeme my sami, abychom, až přijde náš čas, měli alibistické vysvětlení, proč nemusíme právě teď svou bolest zevnitř přetavit poctivým prožitím na světlo. Žádná sebedestrukce, žádné analýzy, jen statečná odevzdanost bolestivý cit uvnitř sebe prožít a poznat.  

Když paní odcházela, bylo nepřehlédnutelné, že se bez snažení a usilování směje ze sebe zevniř na celý svět. S díky ještě rozpustile poznamenala, že je k neuvěření, jak je to všechno vlastně jednoduché, že se stačilo otevřít a svou tmu vrátit slzami přírodě. Rázem spatřila svoji jedinečnost. Je to jako to o tom radostném obrácení se v prach… Ráda jsem přikývla.

Spokojeně jsem se začala převlékat, že se půjdu proskočit do travnatých kopců.
Všechno co dělám, dělám přece především pro sebe.
Vy taky. Tak na to myslete.