Etika není sprosté slovo! Jenže …

Nejen pro silničáře a policisty - pro ty, co chtějí žít, ale nechtějí útočit, protože nepotřebují vítězit. Co k nutné aktivní důsledné obraně “svého” zrají jen neradi a v dlouhých bolestech.  

Říkám roky : Etiku nelze vymáhat, proto je třeba dodržovat alespoň zákony. Dodržování zákonů vymáhat lze. Jenže ... ! 
Jsem advokátkou, takže jsem nucena se přidržovat kopyta a svůj život vnitřní i okolní posuzuji jako právník. Nemohu jinak. Jenže něco bizarního ve mně, asi nějaká bláznivá Viktorka, mě neustále ponouká nechovat se vždycky zcela konformě. V posledních letech dokonce po podrážděných reakcích protistrany : “Každý přece lže k naplnění svých zájmů… Ale takhle to chtějí všichni…Vždycky se to dělalo takhle … Vy děláte problémy, neprovokujte, když standardní je tohle …”, mívám radost, nejspíš proto, že jsem právě ubránila blázínka Viktorku ve mně.  Bývávalo, že jsem se za takové své pro mainstream nevhodné chování a jednání stydívala, dokonce jsem se někdy i obviňovala a zlobila na okolí i na sebe, že nechci bý jako oni.

Těžké důkazy empirie změn v mém životě mě nutí připouštět, že jednat zákonně a současně i eticky se vyplatí; totiž, že se vyplatí neztrácet sebe ve své poctivosti pod tlakem agrese a strachu zvenčí. 
Například se mi poslední roky děje téměř výlučně, že když na svá různá plánovaná jednání  v centru Prahy přijíždím klidně autem, ačkoli všichni rozumní mě logicky a jistě v jejich dobrém úmyslu varují : “Neblázni, tam určitě nezaparkuješ !”, v mém břiše tiše sídlící bláznivá Viktorka mi vyšle signál, já hebkému signálu zevnitř uvěřím a jedu, varování chytrých přátel nedbám. A na místě samém, taková náhoda, je právě jediné volné místo. Někdy pár vteřin počkám, protože, taková náhoda, právě někdo odjíždí, zamáváme si s úsměvem a já tam vklouznu. Když se mi vyjímečně stane, že na místě samém volné místo není, obvykle usoudím, že na plánovaném jednání být nemám. Často mi pak protistrana zavolá, že se omlouvá, jestli bychom nemohli přeložit termín a společně hledáme čas Kairos.
Pro propagátory suše racionálního a tzv. kritického myšlení, ať už pod tím termínem vnímá každý z nás cokoliv, laskavě prosím Vesmír, který mi nejspíš volná parkovací místa zajišťuje, aby pomohl zachovat i v myslích těchto propagátorů mír a klidné spočinutí bez toho, aby mě museli svou právě probuzenou agresí pro mou blbost pojmenovávat hrubě. Možná totiž, že skutečně svaté je jen to, co funguje, jak říkali šamani.

V souladu se zákonem mám z titulu mého trvalého bydliště předplaceno pro své jediné vozidlo jedno venkovní parkovací místo pro rezidenty v modré zóně pro Prahu 2.
Do jediné garáže v našem domě lze vjet pouze ze silnice, modrá zóna pro rezidenty je proto v místě vjezdu nahrazena plnou žlutou klikatou čárou. Celé roky si nikdo z řidičů v naší ulici bydlících nedovolil na této plné žluté klikaté čáře stát. To až do doby, než si garáž ke změněnému účelu užívání jako sklad, najal jakýsi “podnikatel”, který, viděno často pouhým zrakem z chodníku, kšeftuje s krabicemi s lahvemi alkoholu.
Nepochybuji, že každý může dělat přesně to, co ho raduje, co umí a tedy, co druzí lidé od něho žádají, obvykle proto, že je to uspokojuje, naplňuje a povznáší. Jenže tenhle “podnikatel” při svém podnikání začal se svým autem parkovat na plné žluté klikaté čáře před tou garáží, protože parkování v modré rezidenční zóně předplacené nemá. To je jistě postup nedovolený v intencích Zákona o silničním provozu č. 361/2000 Sb. a podle Zásad pro vodorovné dopravní značení na pozemních komunikacích vydaných Ministerstvem dopravy odborem pozemních komunikací, Technické podmínky schváleny MD ČR č.j. 538/2013-120-STSP/1 ze dne 31.7.2013 - Kód V 12c - žlutá čára nepřerušovaná - zákaz zastavení aKódV 12a - žlutá klikatá čára - vyznačuje plochu, kde je zakázáno stání, při vyznačení plochy pro účely zásobování může být značka doplněna nápisy „ZAS“; stát se na ní ani tak nesmí. 

Sice i v našem domě žijí vesměs lidé dobrosrdeční a současně dost bystří na to, aby vnímali, že aktuálně v naší civilizované společnosti stojí na prvním místě peníze a konzum zboží a služeb, čili především na silnicích a v městských ulicích je zřejmé, že přeprava zboží v zájmu “podnikatelů” a jejich peněz jistě předchází zájmům lidskosti, prostým potřebám člověka a úctě k přírodě samé. Situace na českých dálnicích obcházím no comment. Pro poučení stačí vidět v Praze, že např. v naší Mánesově ulici dosud nikomu nijak výrazně nevadilo, že je stáním “podnikatelova” auta na žluté klikaté plné čáře porušován zákon, když “podnikatel” zde parkoval pouze jedním vozem a na občasná slušná upozornění nájemců buď nereagoval, nebo vykřikl, že “to má povolený pronajímatelem”.
“Podnikatel” neřešil podle § 580 občanského zákoníku, že právní jednání (dohoda), které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu (dohoda contra legem v rozporu se zákonem viz. shora) je neplatná a nemůže požívat právní ochrany, ani když je uzavřena s pronajímatelem, byla-li.
Laskavé jednání ostatních parkujících a naprostou pasivitu Policie ČR pojal “podnikatel” jako souhlas se svým nezákonným postupem. Tak začal stále častěji na žlutých klikatých nepřerušovaných čárách parkovat hnedle dvakrát, tedy svými dvěma auty těsně vedle sebe, čímž z každé strany žlutě ohraničené plochy zablokoval jedno rezidenční místo v modré zóně.
Večer jsem se vracela domů na Vinohrady a chtěla jsem zaparkovat. V modré zóně naší ulice bylo jediné volné místo těsně před naším domem. Do tohoto posledního volného místa bych sice zaparkovat mohla, ale pak už bych z auta nevystoupila, protože právě vedle toho volného místa vpravo, v levé polovině žluté plné klikaté čáry před garáží, jedním kolem těsně za modrou, stálo “podnikatelovo” auto. “Vesmír to dneska spletl!” vylítlo ze mě a uchechtla jsem se, že takové pražské parkování v porovnání se stavem světa je úplně pitoreskní záležitostí.
V tom jsem uviděla, že pravá půlka plochy pod žlutou klikatou plnou čárou je volná ! Vesmír se nespletl, Vesmír mě zkouší, zaradovala jsem se. A odvážné řešení pro sebe jsem měla hned : Porušuje-li někdo zákon nepřetržitě, nestydatě a neomaleně, mohu snad já zaparkovat tentokrát takto, kousek v předplacené modré a částečně nezákonně na žluté plné klikaté, když z druhé strany na modré mi je parkování nezákonným jednáním “podnikatele” znemožněno. Konečně poparkuji tu jen do rána, než zas pojedu do práce a “podnikatel”, bude-li  chtít uvolnit přístup do “své” garáže, může popojet svým autem a vjezd si tak uvolní.
Orgány státu nemají vrozenou schopnost citu jako lidé, proto asi pachatele protiprávních jednání nevolají k odpovědnosti důsledně, ačkoli je státu známo, že k protiprávním jednáním v konkrétních případech dochází. Stát tak konkludentně (beze slov) nabádá občany k tvorbě vlastních “pravidel”. Jistě, že neetických.
Tak si ti, pro které jsou na prvním místě peníze za zboží či služby a šíření vlastni moci k ovládání druhých, usurpují právo působit na své okolí tlakem, arogantními intrikami, bagatelizujícím zastrašováním, dehonestujícími soudy a cynismem jako projevem “novodobé síly” v každodenním životě všech. 

Ráno jsem pod stěračem na předním skle svého auta nalezla tento “laskavý” anonym : 

PROSÍM, NEPARKUJTE NA TOMTO MÍSTĚ,

MÍSTO JE PRO NAKLÁDÁNÍ ZBOŽÍ.

PŘÍŠTĚ VÁS NECHÁM ODTÁHNOUT.

DĚKUJI. 

… proto vzkazuji všem:  Když se začnete před zastrašováním hrubých borců hrbit, začne vás ničit váš strach, přistoupíte na “jejich” hru a tak buď zvolíte bezpráví a začnete také útočit, nebo zkusíte “na obranu” zabojovat s touhou ovládat druhé. Nepřistoupíte-li na jejich hru bojování, upadnete do rezignace a poroby.  
Hlavu ale věšet nemusíte, v duchu univerzálně platného “panta rei” není úpadek nikdy trvalý, konečně i tu hlavu máme zatím spravedlivě každý jednu svou a přiměřeně myslící.
S podporou mé bláznivé Viktorky mám vyzkoušeno, že s výjimkou psychopatů všichni ještě cítíme. Možná jen na zkoušku a možná jen zatím. I tak ale nemůže být etika pro lidi sprostým slovem, protože je věčným darem lidskosti. Proto ji nelze ani netřeba vymáhat.

Etika jako součást přirozené lidskosti je stejně nesmrtelná, jako přirozená schopnost sebeuzdravení lidského organismu.
Obojí se ale šíří zásadně zevnitř ven.