Notre Dame úplně jinak

19. 04. 2019 16:44:14
Vidím obrovský plameny, sem přivázanej ke kůlu a musím se dívat, jak proti mně upalujou další lidi. Nejsem tak chytrej jako voni, ale vím jistě, že tohle je špatně, že tohle člověk člověku dělat nesmí, to je zlo od ďábla...

Tohle je špatně, že tohle člověk člověku dělat nesmí, to je zlo od ďábla, když jedny lidi upalujou druhý, to jen rozšiřujou mezi sebou zlo a černotu. Můj hrb na zádech mě vo ten kůl strašně tlačí, přes svěšený ramena mi visí režná košile, je rozdrbaná a špinavá a skovává moje vytahaný plandavý břicho, nohy mám bosý, vím, že mi dávno chybí několik zubů, ale jak sem se sem dotal a proč mě mučili, než mě sem přivázali, to nevím. Nenávidím je ! Jak já je nenávidím ! Kdybych nebyl přivázanej ... ! Strašně mě bolí pohled na ty plameny, pak už ani nevím, co se děje, najednou sem uprostřed ňáký nekonečný tmy, všude jen tma a nic.
Vlastně se mi trochu ulevilo, že je konečně klid, tady po mně nikdo nic nechce, ani tady nikdo není, je tu jen to nekonečný černý prázdno, fakt to nemá konec, ani žádnej čas tady není, je to takovej divnej klid, že tohle tady je navěky a žádná změna nebude. To mě začíná děsit, že se furt neděje nic, že nic nevidím, nic necejtím, začínám bejt nervózní, zajímá mě, co tu teda dělám, ničemu nerozumím, jen ta černá tma bez prostoru a bez konce, a já nevím, co dál.
Napadá mě, že bych chtěl nahoru, to nějak cejtím, že tam by to mohlo bejt lepší, ale nejde mi to, jsem ňájakej zatěžkanej, jako by mě někdo zdola držel za nohy, jenže vnímám jasně, že žádný nohy nemám, nemám ani tělo.

Ach jo. Jak můžu bejt těžkej, když nemám tělo, ta nečinnost je šílená, nedá se to vydržet, musím něco udělat. Jenže co ? Nahoru nemůžu, že jsem těžkej, tady v tý tmě do široka můžu kam chci, ale je to všude furt stejný, jen ta neohraničená nekonečná tma jako prázdno. A dolů ? No dolů teda určitě nechci, tam sou voni, co mě ubližovali, ty už nechci vidět nikdy, nenávidím je!
Sem bezmocnej a nešťastnej, propadám se do zoufalství a vzdávám to. Na Zemi plynou roky.

Celej už sem jen ta černá strašně těžká bolest, cejtím najednou, že pomalu začínám padat dolů a už je mi to jedno, zdá se mi, že na mě vůbec nezáleží. Co já chci, je každýmu fuk, tak se nechám nést, nějak pluju pořád níž a níž. A už vidím shora mraky a špičky baráků a stromy, a pode mnou je katedrála, no teda fuj, to sem fakt nechtěl, sem plnej nenávisti, jak mě mučili, to sem teda taky moh slítnout někam jinam. No asi nemoh. Shora na to koukám zraněnej a vyčerpanej, vím, že se nehnu z místa, dokud nedostanu ňájaký tělo, abych moh bejt zase jako člověk. Jenže teď už bych chtěl bejt lepší, abych nemusel zase tolik trpět, koukám shora na ty lidi tam, jsou tak divně postrojený, to sem teda neviděl, aby ženský neměly dlouhý sukně a pobíhaly tady v krátkých kalhotech a v rukách všichni mají nějaký krabičky a furt je mačkaj. Ta jedna, co postává před vchodem do katedrály a kouká nahoru na ty čelní dvě věže, ta se mi moc líbí, je taková čistá a hodná, to bych chtěl, abych měl takovýhle tělo, klidně bych byl i ženská. Aspoň bych už nemusel krást, a nikdo by mě nezaháněl pryč jenom proto, že sem hrbatej, špinavej a bezzubej.
Cejtím, že takle to má bejt, když sem ji zrovna uviděl a tolik se mi líbí, tak do ní můžu vlézt a tak se budu mít dobře. Sám sem překvapenej, jak je to jednoduchý, že jí do těla můžu proklouznout hlavou. Takdy sem hned rád, jak to funguje, že ona dovnitř do katedrály nechce jít, říká těm mladým klukům, že počkáme tady venku na lavičce. Kluci vodešli, tak jsem rád, ona mě snad nevyžene, mám pocit, že ona má ráda každýho, takže možná i mě. A tak si v ní v tichosti spokojeně pospávám, protože tady to není taková nuda, jako nahoře v tý tmě, jsem tady u ní rád, tady se furt něco děje, když chci, koukám se jejíma vočima, to mě baví. Čas běží, ale mně je to jedno. U ní je mi dobře, i když pak někdy pobíhá a nadává, že má moc práce a že lidi nejsou spravedliví. Jednou taky řekla, že je ráda, že se dnes už lidi neupalujou. A já si v ní říkám, jó holčičko, ty víš prd, co jsou nespravedliví lidi, to kdybys zažila, co já ! Ona mě asi neslyší, ale mně to nevadí, je v ní teplo a klídek, a život je zajímavej, tak si počkám.
Nejradši mám, když chodí do věznic a k těm špinavým, co sou tam zavřený, je poctivá a mírná, vždycky si uvnitř opakujeme, že musíme zachovávat rovnováhu všeho, protože žádněj člověk není větší, nebo menší, než ňájakej druhej, že postupně všichni musej dozrát k tomu, aby chtěli bejt spravedliví a věřili, že nad námi všemi je neviditelná vyšší moc. Snad nemyslí tu tmu, ve který sem já už byl, tý bych teda podřízenej bejt nechtěl. Jenže jednou se nás na to ňáký lidi ptali a ona jim klidně vyprávěla vo ňákých indech, že prej před několika tisíci let v ňákých védách napsali, že průměrnej vývoj lidskýho ducha spotřebuje asi milion čtyři sta třicet tisíc inkarnací a navíc, aby to nebylo tak jednoduchý, teď prej už můžeme cejtit, že se všechno děje jen tady a teď současně v paralelních světech, že už to prej potvrzuje i věda v ňáký metafyzice, takže prej stejně není vyhnutí, že lidskej duch potřebuje poznat všechny emoce skrze svoje tělo, aby rozum a hmotu těla zušlechtil a pak se moh posunout někam dál.
Já to věděl, že mě v životě ubližovali, protože sem ňákej blbej, číst sem nikdy neuměl ani písmeno, a v ní mně je docela dobře, nic mi nechybí, takže jí ty řeči radši věřím. Byl sem mockrát při tom, že když jí někdo vopravdu ubližoval, ona se umí ubránit, a při tom se uvnitř pořád ňák usmívá, takže mě vyhovuje, že už nemusím trpět, a rád si počkám. Ona až bude umírat snad pude někam jinam, než do tý nekonečný tmy, do toho pekla, ona asi ví, jak na to, tak se s ní sklouznu někam nahoru.

Byl klid celý roky, bylo mi v ní parádně, byl jsem zticha, že jsem ňákej blbej, tak aby mě nepoznala a nevyhnala mě. Jenže teď šla náhodou kolem tý krabice, říkaj tomu televize, tam pěkně shora vidíme naši katedrálu v plamenech, se mnou to škublo, plameny to já dobře znám, ona zavrávorala v pohybu a složila se na pohovku, čučí na to, po tvářích jí tečou slzy. Chci ji zvednout ať de pryč, nenechá se přece voblbovat ňákou televizí, ale ona jen sedí a čumí, a tečou jí ty slzy. Strašně se bojím, co bude se mnou, je mi zase zle, zase kolem sebe vidím tu strašnou tmu, je mi fakt zle, moc zle ze sebe... i já usedavě pláču skrz její voči, a jako bych se začal probouzet, začínám chápat, proč všude kolem sebe cítím tu divnou tmu, která na mě tlačí, jako šedá těžká deka. Uvědomuju si, že nejhorší není to, že sem krad i když sem někdy nemusel, nejhorší je, že sem nenáviděl lidi. Já sem je nedokázal milovat a všechny, a ty, který o tom kázali a mluvili, ty sem nenáviděl eště víc. Štvalo mě na nich, že nemají hrbatý záda, že nemusej žebrat, že mají všecko, hlavně čistý šaty. Jak se pořád voblíkali a vystavovali, tak hned světu ukazovali, že oni sou lepší. Za to sem je nenáviděl. Nejvíc sem nenáviděl ty, který se při svým životě eště šťastně usmívali, protože já sem šťastnej bejt nemoh. Neuměl sem to.
Nevěděl sem, že se mám podívat pravdě do vočí - jak žiju, myslím a co dělám. Teprve když jsem uviděl skrze ni ty plameny v televizi, moh jsem z jejích vočí plakat a uvnitř křičet nahlas, že už chci tady z toho vězení pryč, z vězení těla, z vězení, kde mě nikdo neslyší, nikoho se nemůžu dotýkat, nikdo mě nevidí... to je hrůza, kterou si vy nedokážete představit. Važte si toho, že máte svoje těla, že jste v nich projevený a se můžete navzájem stýkat, dotýkat se jeden druhýho, sdílet svoje prožitky. Važte si toho, že ste lidmi a že můžete v každý vteřině změnit svůj život, že můžete bejt lepší, abyste nemuseli ustrnout ve tmě na věky, jako já. Tam to je fakt peklo.

Myslel jsem si, že se z tý tmy dostanu, když vlezu do ní, ale nefunguje to. Sice to bylo pohodlí, užíval jsem si s ní, když pomáhala druhým lidem, ale nahoru mě to nedostalo. Teď jsme uviděli katedrálu v plamenech a já se lek, že sebou cukla, protože mě vobjevila.Bál jsem se celý roky, že v ní nebudu moct zůstat, že mě pozná a bude mě chtít vyhnat. Proto sem v ní byl zticha, možná o mně ani nevěděla. A když mě nevyhnala, zalíbilo se mi bejt hodnější a lepší.

Pak ještě uplakaná řekla komusi nahlas “Vzpomínám si, jak jsem před lety se svými syny cestovala po Francii a cítila jsem tam, hlavně v Paříži, že jsem se vrátila domů. Byla jsem tam moc šťastná. Ale když jsem tenkrát přistoupila k Notre Dame, udělalo se mi najednou tak zle, jako by na mě spadla shora těžká tmavá deka, zamotala se mi hlava slabostí, zvedl se mi žludek, a tak jsem jen synům řekla “Já tam nejdu, cítím zevnitř mocné zlo” a odpotácela jsem se stranou na lavičku. Tak teď, když to vidím, uvědomuju si, že původní interiér už nikdy neuvidím, ale stejně nemůžu než děkovat, že cítím, že příroda veškerou nerovnováhu, kterou člověk na světě způsobí, narovná působením svých živlů. Plameny spalují všechno, co má být nahrazeno novým. Jestli lepším, to je na nás, máme naději.”

Teď je teda pro mě se vším konec, už vím, že plameny spalujou hlavně lži a pokrytectví, tak jdu s pravdou ven a prosím:
Odveď mě nahoru do světla, ať se můžu zase k někomu narodit ve svým těle. Už chci bejt lepší. Prosím...

A ona si klidně čte!
Platón (Aristoklés 427 př. n. l. – 347 př. n. l.)- Dialogy – Tatran, 1990 :
„Duše je nesmrtelná, jejím cílem je poznání a nadsmyslový svět.
Svým vstupem do těla ho duše oživuje, s jejím odchodem tělo umírá.
Tělo je pro duši vězením, těžkým závažím, příčinou zla.
Cílem života je duchovní štěstí. Nejvyšším duchovním cílem je uvidět pravdu.
Nejdůležitější ctnosti jsou moudrost, umírněnost, statečnost, spravedlnost.”

No tak, a teď už mě odveď ! Prosím vysoko nahoru ke světlu, protože už jsem lehčí.

Autor: Marie Voříšková | pátek 19.4.2019 16:44 | karma článku: 9.63 | přečteno: 475x

Další články blogera

Marie Voříšková

Orgasmus.

"A co ti tvé časté známosti se ženami přinášejí ?" zeptala jsem se ho odvážně. Aniž by se pohnul, statný stál dál vedle mě, přes Vltavu se díval daleko do noci a odpověděl klidně, ale moc smutně: "Že si je rychle a lehce užiju."

15.8.2019 v 9:26 | Karma článku: 11.76 | Přečteno: 378 | Diskuse

Marie Voříšková

Podváděná sluníčkářka.

Jen rozhodování. Celý život si děláme sami, stále žijeme důsledky našich rozhodnutí. Teď už je to jasný, jsem podváděná...

22.6.2019 v 10:22 | Karma článku: 8.53 | Přečteno: 802 | Diskuse

Marie Voříšková

Voda je.

Stejně jako je zákonná záruka nezávislosti justice. Stejně jako je lidskost a schopnost etiky v každém z nás.

9.5.2019 v 14:29 | Karma článku: 7.79 | Přečteno: 290 | Diskuse

Marie Voříšková

Přeji šťastné Velikonoce všem. Klidně i sluníčkářům !

Protože jinak už ničemu nerozumím. Čtu o “Krvavých Velikonocích na Srí Lance”. A včera mě nějaký uživatel Fb “Milion chvilek pro demokracii” pozval na “Pochod za nezávislost justice!”.

21.4.2019 v 16:18 | Karma článku: 25.43 | Přečteno: 698 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Vladimíra Bošková

Léčba rakoviny, nebo odstranění rizik?

Je toho ale mnohem víc, co se valí na svět: harašení jaderných zbraní, přírodní apokalypsy, migranti - jak se s tím vypořádá vyspělejší, resp. připravenější část světa, jež se ale také podílí na vzniku rizik?

23.9.2019 v 19:46 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 51 | Diskuse

Jiří Jurčák

Zeman versuz Zeman...

......aneb další geniální tah našeho pana prezidenta a jeho příspěvek k objektivnímu vyhodnocení celé kauzy a k demokratizaci naší společnosti.

23.9.2019 v 18:07 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 88 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Dámy či pánové na Hradě, máte tam chybu

Nerad opravuji gramatiku kohokoli, neb sám jsem člověk omylný a chybující. Tentokrát ale musím. Maje na mysli, že hradní web by měl být gramaticky bezchybný, byť by šlo o pouhý překlep.

23.9.2019 v 15:44 | Karma článku: 17.02 | Přečteno: 372 | Diskuse

Irena Aghová

Skandální záležitost: dr.Polčák versus prezident.

Nechci rozmnožovat články, které se hemží v tisku na téma Polčákovo vyjádření vůči hlavě státu. Tento článek je spíše o jeho společenských, právních a mravních dopadech na společnost. Nikdo nezná dne ani hodiny.

23.9.2019 v 9:37 | Karma článku: 28.73 | Přečteno: 845 | Diskuse

Josef Nožička

Radní pro školství za Piráty žádá školy, aby omluvily studenty kvůli účasti na stávce

Je v pořádku, když příslušný radní pro školství žádá ředitele škol, aby omluvili žáky kvůli jejich účasti na stávce za ochranu klimatu?

23.9.2019 v 8:03 | Karma článku: 45.13 | Přečteno: 4430 | Diskuse
Počet článků 21 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 759

Jako nenapravitelný idealista si myslím, že všechno má smysl v poznávání a poznání, že každý člověk může svůj život udělat  šťastnějším.  Proto jsem po spontánním uzdravení plicního nádoru a "bosém" přechodu ohně v r.1993  hledala s mnoha lidmi odpověď na otázku jak to udělat. Tak vzniklo pojmenování opakujícího se obecného mechanismu lidských životů -  Automediace®. Napsala jsem knihu "Zpověď advokátky... že všechno je správně?" a občas příspívám  do časopisu Přítomnost.cz. 
Těším se...

Kontakt: www.voriskova.cz

Najdete na iDNES.cz