Zlo se bere odkud ?

24. 03. 2019 10:56:53
My chytří přece víme, že je třeba se věnovat vyšším cílům, akcelerovat inteligenci a ne plýtvat svými silami na nějaké neracionální vyciťování a bádání v sobě.

Letos o jarní rovnodennosti se Slunce opravdu vrátilo, a vrátilo se tak, že si ho nemohli nevšimnout ani ti nejzarytější chytrouši, co pod rouškou racionality o sobě zveřejňují, že je příroda nezajímá, že příroda tu prostě je, vždycky tu byla a proto je jasné, že je tu pro člověka k jeho potřebě a spotřebě. Informace, že letos nastal den jarní rovnodennosti současně s úplňkem měsíce, je chytroušovi k ničemu.
My chytří přece víme, že je třeba se věnovat vyšším cílům, akcelerovat inteligenci, a ne plýtvat svými silami na nějaké vyciťování a bádání v sobě.

Právě jsme se do Prahy vrátili z chalupy, toho tajemného Slunce ještě všichni plní ve své pleti (zajímavé slovo jako pletivo :-)).
Rodiče se chystali do divadla a ještě bylo dost času před spaním jejich dětí, takže jsem souhlasila, že půjdu s maličkými vnoučátky na chvíli na hřiště.
Zlatovlasí, holčička sotva 2, chlapeček ještě ne 5, se rozjeli na svých jezdítkách cestičkami obrovského parku mezi stromy a ptáky, Slunce se pomalu sesouvalo k horizontu.

Děti vtrhly vrátky za plůtek do hřiště, holčička se začala drápat na houpačku pro kojence a křičela na celé kolo “Je to volnýýýý!”. Oblažená štěstím zjevné životaschopnosti mých potomků jsem jí do houpačky pomohla, a pak, vidouc její důrazný tázavý pohled, kdy začne to, co už zná, a co tedy očekává, jsem ji dramaticky rozhoupala, pak občas nečekaně zastavovala a společně s dynamickým pitvořením svého obličeje a s výkřiky “tááám” a “sééém” jsem ji přidržovala. Řehtala se zvonivým smíchem, jak to umějí z batolecích tělíček jenom dosud neposkvrněné boží duše. Bez špetky zla.
Slzy svého štěstí a vděčnosti k vis maior jsem potlačila, říkám si, že jsem snad přece také ještě normální inteligent, když jsem za zády zaslechla vnoučka, jak nadšeně do někoho chrlí své chytrosti, “.. nene, tady jezdí metro béé, a tady naopak metro ááá, potože to je červený a ááá je zelený, a zelený jede na náměští jižího z poděbrad...”. Otočila jsem se. V hlubokém pískovišti, jako za dřevěným katrem, vyhraboval hypperaktivně cestičky a nechal se obdivně sledovat druhým vedle stojícím a zjevně podobně mladým chlapečkem.
Houpačky už jsme měly dost, když vnučka něžně zavelela: “Na písek!”, a tak jsme se přesunuly.

Vedle pískoviště postávala tichá maminka, miminko přivázané na prsou šátkem, a s poklidným úsměvem přihlížela do pískoviště na naše chlapečky. “To je můj kamarád, babi.” řekl mi vnouček.
“No krása,” odpověděla jsem šťastná, že se děti spolu dorozumí a spolupracují, jak by pro homo sapiens mohlo být přirozené. “A jak se jmenuje ? Už jste se představili ?”. “Ne. Stavíme.” odsekl rázně vnouček. “Jak jste kamarádi, když se neznáte ani jmény?” podivila jsem se nahlas. Vnouček na okamžik přerušil práci, otočil hlavu na kamaráda, řekl: “Já jsem Viki a ty se menuješ jak?”. Chlapeček užasle stál v písku, na tvářičce se mu rozzářilo jeho vnitřní světlo, tmavá očka zajiskřila a řekl spokojeně “Filip”. Pak se pomalu posadil a přihlížel. Společná stavba se rozjela.
Vnučka měkkým pískem okamžitě přiklopýtala ke klukům, sedla si přesně tak, jak prohlédla, že sedí oni, a zcela sebejistě a samozřejmě cosi zažvatlala na kamaráda Filipa.
“Ona mluví !” vykřikl nadšeně chlapec a radost z něho tryskala. Vnouček, aniž by zvedl hlavu od své práce v písku, dál budoval dopravní stavbu a poskytl kamarádovi svůj názor jako věcnou informaci: “Nene, eště je hloupá, protože je malá. Mluvit neumí.”.
Ale Filip se nedal: “Jojo, mluví ! Žekni eště něco ! Mluví! Já to viděl!” a jeho radost sílila. Vnučka se dloubala v písku, možná potěšená zájmem Filípka, jakoby stydlivě brumlala něco pod sebe do vesty, tvářila se, že má moc práce.

Vnouček vzal za své, že teď už je třeba přestat žvanit a konečně začít něco pořádného dělat, a vytrhl žasnoucímu Filípkovi z ruky lopatku.

Filípek se nepřestával zalíbeně dívat na tvářičku vnučky, možná ani nevěděl, že lopatku už ve své ruce nedrží. Všude okolo v pískovišti se povalovalo plastové leccos, troje hrabičky, různé bábovičky - ryba, drak, hvězda, a několik sítek, ale lopatka potřebná na hloubení tunelu nikde, byla tu jen ta jediná, co měl v ruce Filip. “Co děláš?” vykřikla jsem jako z první signální, a uvědomila jsem si tupost své otázky, protože co dělá, to jsme přece viděli všichni. Filip se na mě otočil s úsměvem a výmluvným pohledem, že si lopatku klidně nechá vzít, protože přece v libosti staví s kamarádem, a k tomu může sledovat ten úkaz, že malá holčička mluví. Mého vnoučka v práci moje otázka nijak nezpomalila, a tak dodatečně, když jsem vyhrkla: “Přece než mu něco vezmeš, můžete se kulturně domluvit, ne ?” řekl polohlasně, aniž by zvedl od práce hlavu: “Půjčíš mi ji, prosím?” a na odpověď nečekal. Stavba pokračovala.
Všichni jsme něco dělali, jen Filip se nepřestával mlčky pomalu šťastně usmívat, když v tom jsme zpoza našich zad, z lavičky za plotem pískoviště, uslyšeli mužský hlas: “ No to bysme nejdřív museli definovat, co znamená kulturně.”
Asi Filípkův tatínek, pomyslela jsem si a zděsila jsem se deformovaná svou advokátní praxí, co všechno by lidé ještě chtěli definovat, když humanita mezi nimi zjevně mizí. Možná to byl vtip?
A co na takovou komunikaci dospělých řeknou naše děti ?

Tichá maminka, stojící stále klidně vedle pískoviště, vyndala z pod miminka z kapsy své bundy mobil, v předklonu vsunula Filípkovi před oči displey a řekla : “Sedm minut, ano, vidíš sedmičku? Za sedm minut půjdeme domů.”.

Vnoučátka, s helmami na hlavách, vystřelila na svých jezdítkách z hřiště do přítmí parku. Ke srážce s kočárkem stojícím v cestě u lavičky a blikajícím výhrůžně rudými světly na zadních kolečkách, ani do neosvětlené babičky sedící vedle kočárku, nenarazila.
Náš inteligentní svět přece budujeme tak, aby v něm bylo bezpečno.

Na cestě ztmavlým parkem, vnoučata fičí přede mnou, mně před oči napadá ta zpráva, co mě nedávno někde na sítích tak rozveselila - vědci už prý nalezli možnost, jak si pokořit Slunce, aniž by byl člověk ohrožen jeho žárem. Vyšlou své kosmické lodě na Slunce v noci.

A o to přece jde, o moc.
Na respekt a úctu k přírodě a lidské citlivosti není čas, humanita zdržuje.
Rovnováha mezi vedením čistého citu a jemu sloužícího rozumu je out. Říkávalo se tomu moudrost.

Nemůžeme pochybovat, že zlým se žádné dítě nerodí.
Geny jsou geniálně jednoduše řízeny a kontrolovány okolním prostředím, synchronicita všeho je absolutní. Každý z nás lidí se sám vypořádává s tím, co do něho bylo obtisknuto z jeho rodičů a z řady dalších autorit. Uvnitř našich těl jsou geny řízeny a kontrolovány prostředím, to je naší krví.
Vědomá inteligence, řekli vědci, tvoří z mysli sotva 5%, a naše krev je řízena a kontrolována myslí, tedy podvědomými programy. Emocemi.

Zlo tedy tvoříme uvnitř sebe sami ze svého okolí, a horizontálně ho šíříme dál.
Vnuci, děti, rodiče, prarodiče ... Každý sám ze sebe. Jak chceš.
Tak se (s)mějme !

Autor: Marie Voříšková | neděle 24.3.2019 10:56 | karma článku: 8.40 | přečteno: 277x

Další články blogera

Marie Voříšková

Manželství jako právní problém nebo jen "dané a neměnné faktum".

Že manželství je "...dané a neměnné faktum..." mi napsal o tom svém jeden nemocí trpící muž, navíc se strachem, jak řekl,"...jestli mám zemřít tak brzo jako táta...". Obrátit se do sebe k poznání své niterné pravdy se ale nechtěl.

24.1.2024 v 15:09 | Karma článku: 10.67 | Přečteno: 231 | Diskuse

Marie Voříšková

Vzteklé dítě trestat?

Víte, že vzteklé dítě ukazuje z okolních autorit potlačované emoce, které do sebe podvědomě nasává a bránit se proti nim může jen tak, že je v okamžiku jejich výbuchu vypouští zpět na vysílače? A zkusili jste někdy jednat jinak?

22.1.2024 v 14:12 | Karma článku: 9.94 | Přečteno: 437 | Diskuse

Marie Voříšková

Hypnóza všech? Jak je Vám libo.

...abyste nepolevovali ve své lidsky přirozené touze, nalézt V SOBĚ radost duše, zdraví a čilost těla a tak stav lásky ke všemu a všem. Protože, jak vypočítal vzácný vědec Albert Einstein: "SYNCHRONICITA VŠEHO JE ABSOLUTNÍ."

21.1.2024 v 8:15 | Karma článku: 11.60 | Přečteno: 176 | Diskuse

Marie Voříšková

Svobodně s muslimem? Válka spravedlivá? Nemožné, okusila jsem.

Pánové (já jim říkám laskavě chytrouši), kteří nechtějí vnímat, jak jejich strach ovládá i jejich myšlenky, mi pod koment dali nevyžádanou radu: Běžte k teroristům, ale nejdřív si sepište poslední vůli.

16.12.2023 v 13:30 | Karma článku: 19.23 | Přečteno: 1265 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Ladislav Pokorný

Vláda by měla zvážit nařízení, kterým bude stanoveno, že v Česku se už žije líp

Pan premiér se v médiích opakovaně vyjádřil, že díky vládě se občanům žije už jen lépe a že téměř vše bylo vyřešeno. Tuto skutečnost by však bylo vhodné vtělit do vládního nařízení, neboť je smutné, že ne všichni občané to chápou.

28.3.2024 v 16:51 | Karma článku: 25.15 | Přečteno: 266 | Diskuse

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 23.72 | Přečteno: 1094 | Diskuse

Jan Ziegler

Komunistický guru Marx byl vykořisťovatelem a hrubým člověkem

Na zakladateli vědeckého socialismu toho nebylo moc vědeckého a dělníky vůbec nemusel. Viděl v nich pouze nástroje (užitečné idioty), které svrhnou kapitalismus. Nenáviděl Židy a Slovany včetně Čechů.

28.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 15.62 | Přečteno: 225 | Diskuse

Rudolf Pekař

Bacha na sváteční cyklisty

Začátek jara přináší nejen kvetoucí přírodu, ale také návrat cyklistů na silnice. Bohužel, spolu s nimi se objevují i tzv. sváteční cyklisté, kteří se chovají neopatrně a nezodpovědně.

28.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 5.62 | Přečteno: 174 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 16.83 | Přečteno: 242 | Diskuse
Počet článků 70 Celková karma 10.74 Průměrná čtenost 558

Jako nenapravitelný idealista si myslím, že všechno má smysl v poznávání a poznání, že každý člověk může svůj život udělat  šťastnějším.  Proto jsem po spontánním uzdravení plicního nádoru a "bosém" přechodu ohně v r.1993  hledala s mnoha lidmi odpověď na otázku jak to udělat. Tak vzniklo pojmenování opakujícího se obecného mechanismu lidských životů -  Automediace®. Napsala jsem knihu "Zpověď advokátky... že všechno je správně?" a občas nabízím inspiraci popisem svých lidských vhledů... 
Těším se...

Kontakt: www.voriskova.cz

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...