Moje černá díra má úroveň. Vaše taky.

Při úvahách jak žít svobodně, čili kdo koho tady vlastně ovládá, se mě jedna paní zeptala zpříma a trochu vztekle: “A jak teda máme v sobě nacházet ten stav svobodné laskavosti...chápete, jak lidi trpí a že už potřebují  pohodu ?!"

Jak se mně posledně rychle za sebou naskládalo víc těch zážitků, co jsou jen zdánlivě obyčejně každodenními, těch, co mě zas vyprovokovaly k úvahám, jestli vůbec lze žít mezi lidmi svobodně, čili kdo koho tady vlastně ovládá, tak právě v ten den se mě jedna paní zeptala zpříma a trochu vztekle :
“A jak teda máme v sobě nacházet ten stav svobodné laskavosti, když o tom furt mluvíte ? Mě to teda docela provokuje, když se při tom ještě tak divně usmíváte! Chápete vůbec, jak lidi trpí, jak už konečně potřebují pohodu ?! “
Už dávno jsme se my všichni začali podřizovat těm, co jsou nejvíc slyšet, protože nejvíc křičí, nebo naopak těm, co na nás tlačí svým agresivním mlčením, a tak, kromě jiného, přiřazujeme slovům jiné významy, než původně slova měla. Proto ani nemůžu vědět, jak má v sobě nacházet “pohodu” právě tahle paní, nevím totiž, co pro ni slovo   “pohoda” znamená, nevím, jakou má její představa “pohody” úroveň.
Takovou úroveň můžu jen tušit a cítit.
Jsem totiž divná, pro mě není “pohodou” ta  “pohoda” podle mainstreamu, co příliš klouže po povrchu, cílí na zisk, výkon, rychlost a zevní efekt. Já toužím po pohodě nějak prostě přirozené, ale zároveň takové opravdově laskavé a mocné, že ona sama od sebe tělo lidí oblažuje a uzdravuje. To asi proto, že mě moje životní těžkosti zvenčí donutily obracet se k sobě dovnitř, když pomoc v okolí nebyla k nalezení, nebo byla neúčinná.
Uvnitř sebe uprostřed jsem se tak dřív občas přibližovala k jakémusi dnu, k bodu nula, a pak, když největší bolest přetekla přes okraj, pocítila jsem naopak na pár okamžiků mír, spočinutí v rovnováze všeho. Jako když ze svého těla vytrysknu do celého Vesmíru a mizím v nekonečnu. Jako božský orgasmus.
Podivovalo mě, že se mi ten laskavý stav nikdy neobjevoval v mých myšlenkách v hlavě, ačkoliv jsem celý život hodně četla a naslouchala a podle přečteného a zvenčí slyšeného jsem se snažila žít “normálně správně”. Dokonce jsem sama na sobě viděla, že mezi myšlenkami v hlavě na straně jedné, a tím občasným stavem blaženosti těla uprostřed mě na straně druhé,  je jasný vztah opozice.
Vnímala jsem často, že moje já je asi jen bod vědomí v mé hlavě, který často touží utéct z hlavy někam do věčného ráje svobody, i když utéct se nedá. Myšlenky v hlavě mě nepřetržitě šťouchaly požadavkem, abych byla “normální”, to znamená jako oni ostatní lidé venku, ale snažení, být jako oni, mi stav klidu nepřinášelo.
Když se mi prvně můj bod nula, bod vědomí já, bůhví jak, přesunul z hlavy někam doprostřed, do tmy pod mou hrudní kost, mé já náhle nepožadovalo nic, jen jsem blaženě cítila, že tam ve mně prostě jsem, a když jsem z jeho nebetyčné vševědoucnosti a nečinnosti tmy pocítila strach a začala jsem na něj, tedy na sebe, mít vztek, že jsem tak hodně jiná, než ostatní, že teda jsem už docela určitě blázen, jen mě laskavě hladilo a konejšilo, a úplně jemně vyzařovalo ze své nekonečné hrudní tmy náznak absolutní pravdy, že ono nikdy nikoho k ničemu nenutí, že jen našimi těly vyzařuje tuhle svou přirozenou laskavost zevnitř ven a tak čeká, až se člověk sám rozhodne, že si k němu, z hlavy směrem dolů, do tmy hrudníku, pro radu sestoupí sám. Že se pokoří.
Pak jsem dlouho plakala. Nemohla jsem nevnímat, že ono já ve mně uprostřed působí jako černá díra, tma s nějakým nekonečně silným a přitažlivým středem, který chce mou vychytralou pozornost zvenčí vcucnout dovnitř jako vývěva. Možná, abych konečně chápala, jak zbytečně se tady naše lidské hlavy přetlačují chytračinkami v boji o to, čí osobní důležitost bude větší, kdo bude víc mít, kdo koho ovládne; abych konečně chápala, že pravda je nedosažitelná.
Vypouštěla jsem ze sebe bolest za ty roky, co jsem k sobě bývala tak krutá, že jsem se přitažlivosti téhle černé díry ve své pýše bránila. Bránila jsem se jí rozumnou prací a pohybem těla, pracovávala jsem tehdy do úmoru, abych byla normální, abych byla užitečnou součástí lidmi nastaveného systému: vzorná dcera, milující manželka, obětavá matka, spolehlivá zaměstnankyně, právnička, advokátka. 

Své černé díry uprostřed, jsem se dospělá poprvé dotkla až když ke mně přišla smrt.
Tehdy jsem si vzpomněla ve vteřině, že jako dítě jsem svou černou díru v bříšku uprostřed sebe někde pod pupíkem cítila stále a měla jsem ji ráda, cítila jsem z ní bezpečí nekonečného Vesmíru, ze kterého jsem vzešla a který mě proto stále objímá a doprovází v rovnováze všeho.
V nejtěžších okamžicích mého dospělého života jsem teď na vlastní “kůži” poznávala, že i u mě šlo ve všech záporných emocích od základu o strach z černé díry, která pohlcuje.  Například :
-  když moji pečovatelé, protože na operačním sále naší okresní nemocnice bylo právě volno, rozhodli, že “to odrodíme”, pak, po mnoha chemických provokacích střídaných se sedativy po dvanáctihodinovém porodu odnesli mého novorozeného syna kamsi, pak mi skoro dva dny říkali, že je v pořádku, ať klidně spím, že prý porod byl těžký. Divili se soucitně, že já tak často a nedůvodně pláču, protože jsem cítila, že on už těžko někdy dokáže uvěřit, že ho přirozeně uživí mateřské mléko a matka Země. Bylo mi svěžích dvacet tři let.
- nebo, když lékaři na plicním o mé diagnóze mlčeli, ale do očí zpříma se mi raději nepodívali a při tom neohlídali, abych já neviděla, že mou zdravotní kartu označili velkým nápisem ONKOLOGIE. Bylo mi těch úžasných třicet, dva krásné malé syny jsem už měla doma.
- strach z černé díry jsem asi měla i tehdy, když mi renomovaný antroposofický lékař pro sportovce řekl po vyšetření mého tehdy už patnáctiletého vysoce inteligentního a krásného syna před ním, že v důsledku předimenzovaného tréningu judo bude do dvaceti let svého věku na vozíku, pro nevratný a inoperabilní stav kloubů jeho kolen. Když mi tenhle syn, k sobě tvrdě jako vždycky, řekl pak před ordinací na chodbě, že bez judo už nechce žít.
- měla jsem strach z černé díry i tehdy, když jsem na balkoně paneláku zase začala kouřit, protože bez berličky cigarety jsem nebyla schopná snášet tu realitu, že za mými zády, pár metrů za zdí v mé posteli umírá moje věčně rychlá akční máma, ochrnutá ve třech minutách na celé tělo. To mi bylo těch mocných čtyřicet.
- mohla bych pokračovat pitoreskním rozvodem, několika, často celé roky trvajícími spory zakončenými (nic výjimečného) excesivními rozhodnutími policie a soudů, hrozbou mého lynčování mezi Araby, absurdním typicky českým průběhem nejrůznějších reklamací šatiček, botiček, služeb pošty, bank a úřadů nebo uplatnění práva z odpovědnosti za vady díla při výstavbě mého domu proti stavební firmě …
Mé střety s autoritami společenského “režimu” byly jen třešní na dortu. 
Zkrátka neradostné (záporné) emoce mě vždycky dovedly k jakémusi dnu, kdy už jsem necítila vůbec nic, vnímala jsem se být jen fungujícím robotem.
V těch okamžicích jsem ale už zkušenostně věděla, že se chci jen zastavit, zavřít oči a té tmavé síle ve středu svého těla se bezhlavě odevzdat. Při takovém odevzdávání byla tma kolem mě a ve mně tak černá a nekonečná, že jsem fakt nepotřebovala důkaz nekonečna odborně vysvětlovat, nepotřebovala jsem ani slyšet, nebo číst, o tom, jak černá díra podle vědců asi vypadá, protože jsem věděla, že jsem v ní  a že už nemám ani sílu se jí bát. Přestala jsem se bránit jejímu vtahování dovnitř, odevzdala jsem se, že se do tmy rozsypu na miliardy kousků navžycky. Nechala jsem se jí pohltit, vypadalo to, že rezignuju. Bylo to vždycky zvenčí v reálu pár krátkých minut vnímání mé příšerné tělesné bolesti, pro mé vědomí současně naopak nekonečně dlouhá bezčasová čtvrtá dimenze věčné temně modré tmy, která vládne všemu.
Bez rozumných analýz, bez hlavy.
Teprve pak přišlo světlo.
Vesmír je asi jednoduše geniálně dokonalý, protože jen podle toho, jaké změny nastaly v mém běžném životě po projití svého temného bodu nula, jsem poznávala jistě, jestli jsem svou emoční bolest dovolila černé díře vcucnout dost poctivě, nebo, bohužel, stále ještě víc myslím hlavou, než cítím tělem.
Poznávala jsem, že když pro možnost prožitku tmy bodu nula svého chytráka hlavu dost poctivě a dost daleko neodhodím, ale jen si myslím, že jsem odhodila, tma ve mně i kolem se dál převaluje, někdy dokonce i trochu zbledne, ale zůstává dál hustá a těžká a já jsem pod její tíhou dál shrbená a smutná.
Když se ale své vnitřní černotě odevzdám poctivě, rozhodně bez jakéhokoli usilování a snažení (a tahle poctivá odvezdanost většinou následuje poté, co si dovolím pocítit, že už bolestivá emoce šmelcuje mé tělo nejspíš na (š)kvarky :-)), začne se kolem mě jakoby samo od sebe rozjasňovat, cítím své tělo, jak je lehčí, nepochybuju o tom, že vyzařuju-li nějaké vibrace, teď se zrychlují tak moc, až jsou z nich třeba fotony, a všechno to cirkuluje mým tělem jako nějaké vitalizující struny a já najednou zase cítím radost ze života, chce se mi smát a jít něco smysluplného dělat.

To vše občas kořenilo můj vesměs šťastný život, ukazovalo se mi jasně empiricky, že pro úspěšný život je třeba se podřídit požadavkům černé díry. 
Možná, že Vy tomu říkáte intuice.

Když se mě teď nějaká paní zeptá, jestli chápu, jak lidi trpí, odpovím upřímně, že ne. Nemůžu vnímat utrpení druhého jinak, než snad empatií, ale i mé empatické vnímání je zase jen moje. Možná, že empatie je odpovídající úrovni vnitřní citové zralosti a úrovni rozšířeného vnímání každého, že je odpovídající úrovni mé i jeho černé díry.
Vím totiž ze zkušeností  z “terénu” jistě, že ještě nikdy nikoho z jeho bodu utrpení do bodu té přirozeně prosté pohody, co má moc sebeuzdravení, nedostal natrvalo jeho rozum nebo sebeinteligentnější myšlenky, informace, nebo věci zvenčí.
Rozum chce mít jistotu přežití skrze růst vlastní moci nad vším okolo. Proto může nabízet uzdravení jen mimo náš střed. S cítěním našeho těla a naší černé díry je přece v opozici. Takže když rozum, se sobě vlastním arogantním úšklebkem, přece jen připustí nějaké ty ezoterické modernůstky, řekne dobrá, zkusíme se ponořit do své vnitřní tmy bez pomocníků zvenčí, dodá ale rychle, že rozhodně ne teď !
Dobře ví, že lineární čas je jeho produktem a proto je jeho spojencem.
Naopak ale, i když náš rozum to nebere, všichni dnes už víme dobře, že minulost i budoucnost jsou teď.

Jasně tedy, že v “terénu” je všechno správně, novorozenec po porodu odtržený od matky je dnes už ženatým šťastným tátou svých nádherných dětí, můj plicní nádor se vstřebal spontánně, i když dodnes nevím jak, kolena i při judo slouží synovi zdravě už víc než dalších dvacet let a moje maminka mi doma v den svého odchodu na druhý břeh řekla jasně, že už se nebojí a že děkuje.
Až dopíšu tenhle článek do Blogu, mám starost, kdy a kam si pojedu zase na slunce zalyžovat a které si pak vyberu divadlo. 

Proto s hlubokou radostí přeju každému vnitřní poznání sebe sama, že totiž všechno je správně, co není radostné, to je užitečné.
Také Váš rozum slouží Vaší citlivosti akcelerací Vašich strachů a bolestí, abyste si podle úrovně Vaší černé díry mohli svobodně vybrat, jestli se chcete uzdravovat pohodlně zvenčí dovnitř, nebo už raději odvážně zevnitř ven.  Natrvalo a v sebeúctě.
To je ta úroveň.