Nejnovější konspirační teorie : Rozdělená společnost.

Nejsem a nikdy jsem nebyla organizována v žádné církvi,ani v žádné politické straně, přesto vnímám, že jsme všichni lidé dávno jednotni, chceme pro sebe totéž - šťastnější život dle § 3 občanského zákoníku.

Tak to už jsem se opravdu trošku naštvala ! Článek od Erika Besta, pak ta beseda ČRo Plus v galerii DOX a včera ti dva ajťáci v Kravíně na Míráku ! Ale nebojte se, jakkoli se vám to může zdát infantilní, u mě v evoluci je to vždycky tak, že nakonec ze všeho vyplyne rozuzlení, povznesení, hebká radost a spontánní uzdravení, zkrátka šťastnější život, možná, že přesně  podle § 3 o.z. :-). Jak chcete.

Začalo to už když jsem si na The fleet sheet's final word přečetla článek od pro mě dosud mimořádně objektivního pana Erika Besta, jak “Rychetský hodil Baxu přes palubu”. Na pár vteřin mě posedla beznaděje, že vybudovat skutečně právní stát a nezávislé spravedlivé soudnictví v jakékoliv politicky řízené lidské společnosti opravdu nikdy nepůjde, protože lidé jsou příliš různí, také na poli práva a soudů chce každý něco trochu jiného a historie se zkrátka opakuje nepřetržitě v kruhu. Stát byl je a bude organizované násilí.
Pocítila jsem na okamžik zas, že pokusy prosazovat písemné etické kodexy a hlavně prakticky vymáhat jejich dodržování, jsou pokusy přesně tak chabé, jako kdyby čistě materialisticky založený realistický pesimista v roli nejvyšší autority společnosti vedl dav k hromadnému spontánnímu sebeuzdravení těl společným prožitkem samádhí. Na povel k masám, jednotně, exaktně, podle přesných propozic, nejlépe písemných. Snad také víte, nebo alespoň tušíte, že se na “to” musí jinak.

Pak mi přišla přes IT pozvánka na besedu ČRo Plus v DOXu pod názvem Lépe užbylo?! HLEDÁ SE SPASITEL. Když jsem uviděla jména hostů, zejména prof. Cyrila Höschla a Magdy Vašáryové, nadšeně jsem zaškrtla, že se zúčastním a těšila jsem se, že smysluplnými odpověďmi hostů budu povznesena bez ohledu na plánované téma. Ze zdánlivě svobodné debaty v přímém přenosu, kde názvem, anketními otázkami i vyslovenými dotazy začínajícího moderátora bylo dáno zcela pevně, že společnost rozdělená je, ne, že ne, jsme nakonec odešli v radosti. To přesto, že jsem se (já tupec) hned po příchodu u vchodu slečny organizátorky bezelstně zeptala, co že tazatelé na lístečku s anketními otázkami považují za “zdi”, a po její odpovědi, že každej je přece pro, nebo proti, jsme se rozešly, každá s údivem vůči té druhé. Já nejsem ani proti, ani pro (navíc nevím čemu), já cítím v sobě rovnováhu jednoty.
Tázaní hosté předčili moje očekávání, i na skákání do řeči a kapciózní otázky konferenciéra odpovídali moudře s elegantní nonšalancí, aniž by dovolili, aby jejich životní zkušenosti, vědomosti a platná univerzální pravda o vývoji lidstva a lidskosti, byly kamsi odsunuty. Dokonce i generál Petr Pavel promluvil opakovaně jako člověk živý a cítící, když poodhalil příběh volebního práva svého starého tatínka. Lidskost už boduje.
Děkuji všem, odcházela jsem povznesená, že dál nemusím zjišťovat, jaký nový význam je žurnalisty vkládán do slova zdi, a že si dál můžu myslet a cítit, že naše společnost není rozdělená víc, než jako zrcadlo každého z nás uvnitř sebe samého v jin a jang ; konečně, že akcelerovat emoce strachu a podněcovat k akci (pro nebo proti) média prostě mohou, i když tím zjevně lidem šťastnější život nepřinášejí.
Snad také víte, nebo alespoň tušíte, že se na “to” musí jinak.

A konečně včera večer ti dva, na první pohled velmi dobře situovaní s pronikavě inteligentním pohledem, co se nám pak od vedlejšího stolu v Kravíně na Míráku sami představili jako ajťáci. Po (jejich) několika pivech se ten zleva ke mně do meziprostoru cca 30cm přiklonil a požádal zdvořile, zda bych mohla do vyhledávače Google přes svůj mobil zadat “video of” a pak mu ukázat, co vyleze. K tomu mi vysvětlil, že se právě s kamarádem bavili o tom videu, co je teď už stažené, jak v Maroku podřezávali dvěma ženám krk a že se tady dějou divný věci, protože oni jsou z oboru, svět IT perfektně znají a dobře je živí, a teď je jim jasné, že jsme už všichni přes mobily posloucháni a naše rozhovory jsou evidovány, protože každému z nás právě vyhledávač po zadání “video of” přinesl úplně stejnou informaci : “video of tourists killing in morocco” a pak “video of morocco”... . Řekla jsem mu, že několik desetiletí od dob svého nevysvětlitelného placebo uzdravení plicního nádoru vnímám svět přednostně z místa pod hrudní kostí, a svou hlavu jako chytrouše hlídám, aby mi nevládla, ale jen sloužila, když ji vyzvu, takže mě jeho zjištění prostě neděsí. On údivem pokřivil obličej, řekl, že jsem dobrá, pak řekl hořce, že je to tak, že tohle může člověka zabít a při tom si zaťukal na čelo.

Mně moje suché bílé už došlo a nic se nevyvíjelo k tomu, abychom se s kamarádkou objevu jejich IT nápadu o důkazu odposlechu a sběru dat chtěly dál s obdivem věnovat. IT odborníci zůstali u svých piv podivně ztěžklí a smutní, a já si před Svatou Ludmilou zůstala stát šťasná, že s ohledem na mou jedinečnost (přesněji IT tupost) mě nic komplikovaně technicky odborného neruší.
Prostě jen zcela neracionálně tuším, že to video bylo hojně sledováno a pak pro svou brutalitu direktivně smazáno, takže když se teď zadá “video of”, nemůže robot podle četnosti shlédnutí a hledání toho videa nabídnout jinou aktuální informaci, než “video of tourists killing in morocco” a “video of morocco” a pod tím nic. To bez ohledu na odposlouchávání, evidování a shromažďování čehokoliv, aniž bych chtěla tvrdit, že se to neděje.

Jde jen o to, kdo dovolí, aby ho jeho primitivní strachy nebo naopak vysoké hodnoty IQ zbavovaly osobní svobody, třeba úzkostmi z možnosti budoucího nedostatku, ze selhání, z šílenství nebo ze smrti.
Možná, že někdo k odevzdanosti se svým emocím do své podvědomé tmy nemá odvahu a proto si neuvědomuje, že když říká hrdě já , neťuká si do hlavy, jako když mi ajťák ukazoval, co může člověka zabít, ale položí si ruku někam úplně jinam. Většinou doprostřed.

Takže jsem si už jistá, že Vy víte, nebo alespoň tušíte, že se na “to” musí jinak, že vykřikovat, že společnost je rozdělená, nepomůže ničemu.
Mně občasná odevzdanost své vnitřní tmě přináší zdraví a čilost, radost ze života a úctu k němu, zkrátka pokoj.
Přeji proto všem lidem vědění, nebo alespoň tušení, že jejich život jim zrcadlí jen to, co nosí v sobě uvnitř, a že na “to” (nalezení vnitřního pokoje) se musí jinak.

Některé z našich zkušeností o nalézání pokoje zkusím zveřejnit možná hned zítra, než půjdu připravovat sněhové řetězy k cestě na hory.
Žijeme si totiž všichni tak, jako nikdy dřív. 

„Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ Mt 5,9