Jak u Koťátků pletli svetry

...Tím se mužská část naší rodiny proměnila v jakési transgender bytosti v dlouhých pletených šatech. Ještě k tomu se maminka v té době nechala ostříhat ,,na kluka"...pak mi sousedi řekli, že mysleli, že je tatínkův bratr...

Jak u Koťátků pletli svetry.

Teodor Koťátko

Naše malá vesnička ospale mžourala do podzimního slunce. Mlha u řeky se mísila s kouřem páleného listí a zdálo se, že na nás celý svět zapomněl. Ale nezapomněl. Jednoho dne se u dveří našeho domu objevila babiččina kamarádka paní Chaloupková, která v Benaru dělala skladnici a přivezla nám tři obrovská vřetena, na kterých bylo nekonečné množství jakési umělé vlny. Sudičky, které nepřetržitě tkají vlákna našich osudů se na vteřinu zastavily, podívaly se na sebe a ta nejstarší řekla:,,Holky je to tady!" Další den totiž začala naše rodina plést svetry. 

Otec, který razil heslo, že všichni by měli dělat všechno, nás hned druhý den večer shromáždil v obývacím pokoji. Na stole trůnila obrovská vřetena, jako nějaká podivná mimozemská božstva. Seděli jsme na židlích a fascinovaně pozorovali ty nejošklivější barvy na světě. Tovární tmavošedou, vojenskou khaki a socialistickou červenou. Hned nám bylo jasné, že barevnost a kvalita vlny se řešit nebudou, protože nad vřeteny se vznášelo a doslova zářilo magické slovo ZADARMO! Otci se při představě, že několik dalších let bude mít naše rodina pletené oblečení zdarma, horečně leskly oči.

Nejdříve si každý odmotal klubíčko. Babička nás chvíli pozorovala a pak řekla, že pletení je pro starý báby a že ji u toho nikdo neuvidí a šla si číst cestopis Hanzelky a Zikmunda. Vůbec jsme to s bráškou nechápali, protože jsme si byli téměř jisti, že naše babička je stará a taky proto se jí říká babička. Bylo to divný. 

Otec řekl nějaký vtip, jakože (ha ha ha) Koťátka a (ha ha ha) klubíčka, ale nikdo se nesmál. Maminka šla do obýváku a přinesla asi dvacet různých jehlic na pletení. Myslím, že je tam chuděrka schovala v naději, že je nikdy nikdo neobjeví. S bráchou jsme se s nima začali okamžitě šermovat a taky okamžitě dostáli pár pohlavků. Maminka každému nahodila první základní řadu a pak už jsme museli sami. Bylo to strašný a nikomu to nešlo. K naší velké radosti se nejméně dařilo otci. Druhý den se vše opakovalo, ale už to nebylo legrační a třetí den jsme byli všichni naštvaný. První to vzdal otec. Ale řekl, že kdo bude v učení pokračovat, osvobodí ho od - natírání plotu, veškeré práce na zahradě, na baráku, vynášení slepičinců z kurníků a jiných činností, které jsme museli dělat, ale které jsme nenáviděli. Bratr okamžitě pochopil situaci, vzal si vychytrale ty nejtlustší jehlice a začal plést jakousi variaci na rybářskou síť. To mu samozřejmě neprošlo a byl za pár dnů odvelen na zahradu. Ani mně štěstí moc nepřálo.

Otec zjistil, že moje deset centimetrů široká šála, kterou jsem už týden pletl PRO NĚJ, má skoro čtyři metry. Řekl, že je to už dostatečně dlouhé, aby to zahřálo celou naši rodinu a ať si vezmu kleště, a jdu vytahovat hřebíky ze starých fošen." A bylo po pletení. 

Bohužel to tím neskončilo. Díky babiččině kamarádce (neměli jsme ji rádi), která nosila neustále další a další vřetena se pletení do naší rodiny vracelo jako nevyléčená chřipka. Tvrdohlavý otec nechtěl přiznat svou prohru a se slovy ,,Uvidíte, to půjde samo!" si koupil pletací stroj. Nešlo to! V jeho svetrech jsme chodili s rukama od sebe jako malí orangutani. Shrnutá pletenina v příliš úzkých průramcích nám totiž bránila dát ruce k tělu. Další problém byl, že každý svetr se při praní vytáhl do jakési nudle. Ani opětovným roztahováním jsme ho už nikdy nevrátili do původního stavu. Svetry prostě končily u našich kolenou. Tím se mužská část naší rodiny fakticky proměnila v jakési transgender bytosti v dlouhých pletených šatech. Ještě k tomu se maminka v té době nechala ostříhat ,,na kluka". O mnoho let později mi sousedi řekli, že si mysleli, že je tatínkův bratr. Dál jejich fantazie nešla, byla šedesátá léta. 

Svetry začaly postupně figurovat jako všemi nenáviděné vánoční dárky.

,,Jééé, to jsou krásné vzory kytiček"

,,To nejsou kytičky Teo, to jsou kuřátka!"

,,Jééé, to jsou krásná červená kuřátka tati"

Pak se nám narodila sestřička. Pletací stroj stál dlouho opuštěný v obývacím pokoji. Později ho někdo dal do skříně a potom na půdu. Jednoho dne babička sebrala odvahu, vzala vekou krabici, dala do ní všechny otcovy výtvory a odnesla je k pletacímu stroji. Nikdo se po nich nikdy nesháněl.

Uběhlo více jak třicet let. Já a bratr jsme pomáhali rodičům při stěhování. Všechno bylo hotovo. Bratr se šel ještě podívat do horních pokojů a já na půdu. Starý, nepotřebný nábytek, několik ročníků časopisu Vlasta a k mému překvapení za komínem velká papírová krabice. Šel jsem k ní, otřel trochu prach a přečetl nápis Neotvírat! (Nikdy!) Opatrně jsem rozvázal provázek a otevřel ji. Hned na vrchu, pečlivě složený, ležel můj dětský khaki svetr s červenými kuřátky, která se tak podobala květinám. Kus mého dětství. Pod ním byly všechny svetry, které nám tatínek upletl. Opatrně jsem krabici zavřel, pečlivě očistil slovo Nikdy! a s velkou úctou ji schoval v tom nejtemnějším koutě naší půdy.