Pes.

Rudolf Steiner, zakladatel antroposofické medicíny, tvrdil směle, že ve zvířecí říši se duch učí rychlosti a fyzické síle, aby pak okusil vývoj šlechetného lidství... že zlo má úkol přivést lidstvo na vyšší stupeň, říkal přesně.

Pes není mazlík.
Naši věrnou strážní dobrmanku Anny jste mohli v poslední den jejího života vidět jako hrdou dámu, bez jediné šediny v srsti, se zdravýma zubama, ačkoli nikdy nečištěnýma, s neustálou chutí k požitkům života, především ke žrádlu a laskominám, jako je meloun, když je moc horko, nebo tětoviny a tuňák, to vždycky. Mohli jste ji celý její život vidět, jak lidi miluje a na psy nikdy neútočí. Mohli jste také vidět, že útoku druhých se nikdy nepodřídila, jako by neměla strach ; když bylo třeba, bránila se nekompromisně tvrdě. Člověk by řekl, jako by věděla Pravdu.
“Zvíře se má, že nemá ego, nežije v čase, je jenom teď, neví o sobě, že je, a tak není schopno záludností. Jasně, jen když ho člověk nezku.ví !” řekl před lety jeden zkušený proutkař, když nám na úplně suchém kopci nalezl vydatný pramen vody ze skály. “ Příroda nelže,víte? ” dodal k tomu. A já mlčela a něco ve mně uvnitř Uprostřed se jemně spokojeně tetelilo.
Možná, že k té Pravdě se i my lidé můžeme postupně přibližovat.
Třeba když jsme schopni vnímat, co se děje v nás, jak my, civilizovaný člověk chytrák někdy vnímáme povrchně a nepřesně; protože kdybyste viděli Anny právě v ten poslední den naživo, nevěřili byste, že právě začíná žít třináctý rok svého psího života. Takový třináctý rok života velkého psa se podle odborníků prostě blíží lidské stovce. Neřekli byste to vy jako lajci a neřekl to ani nový veterinární lékař, když k nám před pár lety přišel z důvodu úplně neveterinárního na návštěvu a obratným hmatem ji jednou rukou shora chytil za čenich, obrátil pysky, aby viděl její zuby a vědom si svého vysokého veterinárního vzdělání a praktických zkušeností, sebevědomě rázně vyhrkl : “ Čtyři roky ” a s očima plnýma touhy po uznání a obdivu se podíval na mě. Bylo jí tehdy už deset.
Zkrátka nikdy nebyla mazlík. Statečně sloužila jako správný pes strážní rasy, podle vlastního výběru si některým návštěvám lehala k nohám, některé z dálky jen ostražitě sledovala. Vždycky tančila radostí, když se přiblížil někdo blízký z rodiny, koho důvěrně znala od svého štěněcího dětství. Naše lidské děti naučila, že pes, když vyjadřuje blaženost a nemá čím hladit, protože nemá ruce, rád olizuje jazykem, v nejvřelejších okamžicích líže lidem dlaně, zápěstí, nebo obličej.
Nereagovala na některé naše vesnické sousedy, kteří svými závistivými náznaky roky usilovali o to, aby přestala běhat v našich neoplocených zahradách a byla řádně umístěna na řetězy a na zámek do klece, jako jejich neveselí psi. Neschopni přímého jednání, protože jejich psi už někoho kousli, ale Anny nikdy nikoho, sepsali za našimi zády petici, že se dobrmanky bojí, protože to je bojový pes a Voříšková by se měla jejich strachu podřídit. Někteří z podepsaných naši dobrmanku Anny ani nikdy v životě nezahlédli.
Naopak radostně reagovala na naše sousedy nejbližší, jejichž vodící psi také pobíhali po jejich neoplocených zahradách a nikdy nebyli uvěznění. To asi proto, že jejich páni, dávno připraveni o svůj zrak, si hluboce vážili života svého i života svých zvířat.
Jednou naši nevidomou sousedku, tehdy už ve věku babičky, přivezli sem do přírody prvně s její novou fenou, dvouletou ovčačkou Brendou, a přirozeně psici hned z auta pustili proběhnout. Jenže jsme byly v téhle osadě se sousedkou jen my dvě, kdo měl fenu u svého domu bez plotů, a tak tahle pro slepce vycvičená ovčačka Brenda, když šťastně vystřelila z auta do trávy vstříc své nové svobodné službě, právě narazila na naši mladou dobrmanku Anny. Nevidomá paní sousedka, jinak učitelka hudby, se klidně posadila na lavičku před svůj dům a slastně se nadechla přírody současně, když naše feny proti sobě už bojově řičely a s vyceněnými tesáky si dokonale naskakovaly proti tepnám na krku. Já zděšená, jsem běžela okamžitě proti nim, nekoordinovaně jsem mávala rukama a trapně vykřikovala : “K nóze ! Ény léhni ! Fúj Ény ! K nóze ! …” přesto, že bylo zcela zjevné, že feny nic než svůj souboj nevnímají. V setině vteřiny mi prolétlo hlavou, že “musím do nich, nebo se zabijou”, ale zároveň jsem viděla, že naskakování každé z nich proti tepnám té druhé je dokonale mířeno tak, aby bylo děsivé, ale aby si neublížily. Slepá sousedka seděla klidně na lavičce před svým domem a polohlasně laskavě směrem ke mně pronesla :” Nechte je, paní doktorko a pojďte si ke mně sednout.” Občas reaguju jako tupec, první, co mě napadlo bylo, že ona je přece nevidí, ale hbitě jsem připustila, že hluchá není, takže jistě slyší, jak řvou, a v křeči jsem se poslušně posadila vedle ní. “Je to strašný, kdybyste je viděla,” vyhrkla jsem a paní učitelka hudby klidně řekla: “Nebojte se, jsou to feny a ty od přírody vědí, že jsou nositelky života, takže se nikdy nezabijou. Jen si určují pořadí ve smečce. Horší to mají psi, ti když se střetnou, mají cíl druhého zabít, aby zůstal jen nejsilnější samec alfa. Taky pak uvidíte, že každý zdravý pes se cítí přitahován k feně, ale když se k ní přiblíží a ona ho zaštěknutím odmítne, on ukázněně odchází. To je dokonalá příroda, možná by to tak mělo být i u lidí. “ a vesele se smála. Jedna z fen mezitím už ležela na břiše s bradou přitlačenou v trávě, ani se nehnula, druhá poklusávala kolem dokolečka, jako by nic. Pak ta klusající šťouchla do té ležící něžně čenichem, ta vstala a obě se začaly radostně prohánět jako boží děti. Ani škrábaneček. 
Paní učitelka byla vzácná zkušená dáma, měla pravdu, příroda je dokonalá, když ji člověk neruší.
Asi proto se naše dobrmanka Andulka, jak jsme jí také někdy říkali, ošívala na polštářích ve svém proutěném pelechu v pracovně u televize, jako by rozuměla, když mohla slyšet z televize  civilizovanou lidskou odbornici vyhrožující televizním divákům prostřednictvím pana Moravce v jakémsi Focusu, že  : “… velcí psi si s dětmi hrát nesmějí, je to nezodpovědné. Člověk je jediný tvor na Zemi, který dá své mládě na hraní predátorovi…”. Zůstane asi nevysvětleno, jaké trauma téhle televizní odbornici způsobilo, že psa považuje za člověkova predátora a proč se lidé potřebují vzájemně děsit nesmyslnými údajně odbornými soudy.
Naše slepá sousedka říkala, že divoký pes, podobně jako divoký kůň, byli domestikováni člověku k službě a že každý takový domácí pes nebo kůň je zrcadlem svého pána. Žádný mazlík.
A pan Rudolf Steiner, zakladatel antroposofické medicíny, tvrdil směle, že ve zvířecí říši se duch učí rychlosti a fyzické síle; aby pak,  již schopen motorické dokonalosti, okusil vývoj šlechetného lidství.  “Nejde pouze o to, že když myslíme, tak se něco odehrává v našem mozku, ale že když myslíme, tak se něco odehrává v kosmu! … Zlo má úkol přivést lidstvo na vyšší stupeň.” říkal pan Steiner přesně.

Možná, když vidíme naše psy, měli bychom si připomínat, že kromě rychlosti a síly máme my lidé navíc ještě cit a rozum, a mohli bychom tyhle lidské dary používat v rovnováze.
Protože když naše Anny od fóbie ze psů uzdravovala lidi, viděli jsme, že to  dělá zcela spontánně a neodborně, ale ráda. Bázlivý člověk se proti ní prostě jen zastavil, chvíli se jí díval do očí, a pak nevydržel přetlak citu v sobě a začal ji třesoucí se rukou hladit. Nejdřív opatrně po hřbetě, pak blíž k uším. 
A pak mnozí byli tak citliví, že nevěřícně vykřikli : “Ten pes se usmívá !” a všichni jsme mohli vnímat neuchopitelné laskavé vibrace, jak pronikají tělesnými buňkami nás všech.
Můžeme to jemné tetelení uvnitř sebe Uprostřed vnímat stále, chceme-li zůstat odvážní a otevření k poctivosti. 
Aspoň trochu jako dobrmanka Anny.
K tomu všem držím palce a naší Anny děkuji srdečně.