Voda je.

Stejně jako je zákonná záruka nezávislosti justice.  Stejně jako je lidskost a schopnost etiky v každém z nás. 

Prý je to už přežitý zvyk čecháčků, často a dokonce i stereotypně pravidelně, na víkend “utíkat” z měst na venkov, na chalupu. Byla jsem ve svém věku těsně po čtyřícítce mimořádně zbitá péčí o dva mnou bezvýhradně milované úžasné potomky, a co hůř, péčí o mou privátní právní praxi a nepřetržitý styk s nejrůznějšími lidmi. Možná i proto dávno vím, že jsem divná, že když jsem vyrostla v totalitní symbióze s pardubickým chemickým průmyslem v Polabské nížině, že jsem, jak říkám, děsně zbitá životem, zatoužila v krásné přírodě žít. Žádný jen útěk na víkend.
Já chtěla žít v přírodě furt !

Mohl mě radostí ze života naplňovat dojem nové svobody, když naše zvonění klíči bylo vyslyšeno a zákony diktatury vedoucí úlohy KSČ byly vyměněny za nové svobodné. Mohla jsem se radovat z polistopadových zákonných záruk právního státu, i z mých potomků, kteří při studiu na nově osvobozených školách viditelně rozkvétali. Právní praxe byla ale řehole, etika, jako praktická disciplína filosofie, tedy poctivost, pokora a lidská dobrá vůle se v ní spíše neprojevovaly, než projevovaly, ani politické vedení lidské hodnoty po listopadu masově neprosazovalo, šlo přece především o odborný a ekonomický růst. Priorita dříve vedoucí úlohy jediné strany a ideologické vhodnosti, byla vystřídána nutnou odborností a světovostí.
Lidskost se dál nepozorovaně vytrácela.  

Když jsem pak (určitě náhodou) těsně po smrti mé ochrnuté mámy objevila na jedné benzínce ve starých novinách inzerát o prodeji domku ve svahu, pocítila jsem v břiše motýly.
A věci se děly. Odměna z Vesmíru ? Že by za mou poctivou dřinu ? 

K mému původnímu “děsně zbitá” tak přibyl každodenní styk s nejhrubší lidskou hmotou, se stavebními inženýry a jim podřízenými odbornostmi. Poznala jsem dělníky, pro mě překvapivě inteligentní Ukrajince, kteří na “mém” staveništi bez vody, elektriky a auta, dřeli obětavě pro své české odborné chlebodárce za 70,- Kč na hodinu celý den, s dvěma krající suchého chleba, jednou Májkou a plastovou lahví staré vody. Čeští stavební odborníci o nich mezi sebou říkali, že “k práci naberou kladiva”.
Ještě ani tehdy jsem nebyla zralá vidět důsledky toho nebezpečí, když se odbornost nadřazuje lidskosti a etice. Užívala jsem si s vděčností své letité bolavé přibližování k absolutní pravdě, že se člověku vždycky děje přesně to, co potřebuje prožít pro svůj vnitřní růst. Ukrádala jsem si občasné noci v rozestavěném domě pro radost a snění o příštím… 

Naše šišinky mozkové se prý v přírodě můžou zbavovat kalcifikace nabyté civilizací. Jednou v noci, to už jsem spala ve své voňavé posteli po dokončené rekonstrukci, vlastně spíš ráno mezi druhou a třetí, mě zase probudil (asi nadbytkem melatoninu) nějaký polosen - před oknem mé ložnice v bývalé díře po hnojišti jsem “viděla” nové jezero s množství čiré sladké vody bez chlóru, a sebe, jak šťastná plavu a nekontrolovaně hýkám radostí. Odměna z Vesmíru.
Za tu poctivou dřinu asi, pomyslela jsem si, tehdy zase skoro úplně bez peněz, s vědomím své naivity.

Byla to prapůvodně moje smrtelná nemoc, později mozková mrtvice mojí osamělé mámy, které mě donutily se emoční bolesti a čistým touhám mého srdce neprotivit, a co víc, nalezla jsem tehdy (v úctě k nepoznatelnému, které mě spontánně uzdravilo) i nepopsatelnou sílu a odvahu začít své sny uskutečňovat.
Začala jsem v každodenní životní praxi vnímat, že mé myšlenky jsou vyvolávány, řízeny a kontrolovány mým citem, mými emocemi. 

Tzv. odbornost a IQ nově nadřazované všemu, především lidskosti a etice, jsem při rekonstrukci domu začala vidět až tehdy, když se v západní zahradě do travičky pod balkonem stále vracela voda. Odborní stavaři, geodeti, vodohospodáři, dokonce i statici a řada dalších, se střídali, kopali, a zase zasypávali, zpevňovali, pěchovali, a pak zase kopali, meliorace, drenáže, perforované odvody… a peníze z mého účtu odtékaly bleskovou rychlostí.
Voda ale, jakoby se klidně naší vychytralosti a tzv. odbornosti vysmívala, se vždycky rychle vrátila.
Mě donutila zase se zastavit, spočinout, a zkusit v břiše pocítit motýly.  
I v advokátní praxi té doby (a dnes to není jiné) jsem poznala několik excesívních rozhodnutí zjevně právně nesprávných, a začala jsem tušit, proč prostý člověk nemá nekonečnou sílu bránit se před státem, úřady a soudy nelidské bezcitnosti mocných. Proč naši předci moudře mluvili o nesmyslnosti boje s větrnými mlýny. 

Napadlo mě, že když pod mým balkonem je v trávě voda a předci odkazují na sílu přírodních živlů, možná nám nepoznatelná síla vis maior ukazuje na svou spravedlivost a nezávislost.
Že všechno souvisí se vším.Následně jsem zas měla mezi druhou a třetí polosen, že přece čtyři metry vedle toho mokřadu pod balkonem je studna, tu ať jednoduše přečerpám do blízkého jezírka. Pod balkonem nastalo trvalé žádoucí sucho. Zdarma.
Odměna z Vesmíru ? Za poctivou dřinu ? 

Včera při probouzení koukám do stropu, od země skrz postel mě do zad provrtává laskavě hebká a současně nezadržitelně silná čirá růžová síla, prostupuje mnou a dál nahoru stropem jako trubkovitý vír z éterického alabastru do nekonečna. Objala mě slast a vášeň, tiše děkuju za možnost probuzení v té přírodní kráse mých zahrad. Pak jsem se ale na posteli posadila a francouzským oknem uviděla vysychající jezírko. Původní přirozenou radost z nového dne a můj dík za to všechno okamžitě vystřídal smutek. Všechna média přece hlásí odborně, že voda není.
Ztěžka vstávám, smutná projdu zahradou a v hlavě přemítám, jak rychle, než zas musím odjet do Prahy, zasednu ještě ke kompu, je “toho” moc, znáte to. Kterým svým odbornostem se teď musím věnovat hned od rána? Zvedá se mi ale žaludek, je mi tak hnusně, že moje hlava se na okamžik odpojuje, sedám si v té zahradě do trávy a úplně bez myšlenek náhle cítím sílu slunce, našeho větru z hor a pevnou zem pod sebou. Otevírám oči a můj pohled spočívá na studni. “Proč jsem z ní letos ještě nepřečerpala vodu do jezírka, jako to dělám každý rok ?”, napadá mě. “Protože přece všechna média informují, že voda není! Má to logiku, vítr vysušuje i hladinu v jezírku, vždyť to vidím, obrovský sloupec vody chybí!”. 
Jenže znovuobjevení motýli v břiše mě zvedají z trávy nejen proto, abych šla napsat tenhle článek, ale především proto, abych se šla podívat do té studny. Správně tušíte, že vody je v ní až po okraj, i když pršet (prý) začne po několika týdnech až zítra. Lehce dojatá, jsem přece divná, přečerpávám jednoduše vodu z přeplněné studny do jezírka do místa po hnojišti. Jezírko s vodou stále úplně bez chlóru a jiné chemie, které zachycuje přebytky vody z povrchové studny, bylo ještě před deseti lety sousedícími starousedlíky, kteří o mně a mé práci nevěděli zhola nic, hodnoceno jako “…pyšnej výmysl té mrňavé zbohatlice z Prahy, co taky chcete čekat od advokátky, to se ví, všichni právníci jsou přece řezníci…”. Své emoce jsem tehdy uvolňovala do přírodních živlů včetně vody, pak bylo přítmí ve mně nahrazeno světlem.
Nyní se naše jezírko odborníky nazývá žádoucím rezervoárem přírodní vody a lidé jsou odborníky a politiky hromadně mediálně vyzýváni k omezování chemie (nejen na polích a v bazénech), protože přírodní voda už není, proto je třeba ji zachycovat, proto je třeba si jí vážit. Odborně a logicky.    

Opakuji, že jsem divná, takže také nechápu, proč naštvaní lidé demonstrují za nezávislost justice v ulicích a na náměstích, když nezávislost justice máme zajištěnu zákonem, dokonce i ústavním.
Třeba mají jen strach, že nebudou při tom, když se budou politické věci převracet, řekl mi jeden.
Je to dav, ovladatelný nástroj těch, kteří si chtějí tam nahoře vyměnit křesla, říkal druhý.
Já si dál empiricky říkám, že vědecky nelze vyloučit, že mechanismus projevování nezávislosti a spravedlivosti mezi lidmi a jejich úřady je stejný, jako mechanismus výskytu vody v krajině.
Po svých životních zkušenostech totiž neumím a nechci věřit, že by se nezávislost justice měla v praxi projevovat tak, že soudy a státní zástupci začnou dělat to, co venku volá nespokojený dav.
Nebo snad už se můžeme všichni společně radovat z poznání nutné nadřazenosti vlastní lidskosti  a etického jednání nad odborností a agresivním chtěním růstu moci a peněz ? Každý podle svého může s přáteli svobodně pohovořit o tom, jak rovnováhu přírodních živlů vnímá uvnitř sebe ?
Jistě, že o tom můžeme svobodně hovořit i na náměstích. Jako když cítíme v břiše motýly. 

Protože jinak bychom byli jen obětí médií a těch nemnoha mocných, co skoupili kde co. Skoupili, aby pro sebe obstarali iluzorní jistotu budoucího bezpečí a pohodlí, protože v sobě sílu přírody a etických jednání necítí a proto ji nemohou ctít. Odborně a logicky.
Byli bychom obětí, kdybychom uvěřili tvrzenému zvenčí, aniž bychom předem nahlédli co se děje u nás uvnitř. Svým ustrašeným myšlením a konáním bychom posilovali sebenaplňující prognózu, že voda není. Taky jsem jim už skoro uvěřila.  

Zvenčí je kýmsi odborně tvrzeno, že není nejen voda, ale ani nezávislost justice.
Uvnitř ale můžeme ještě pocítit, že v nás vládne lidskost a přirozenost etiky. Můžeme vyzkoušet, že poctivost a čistota myšlenek každého člověka, soudců a politiků zvlášť, se může začít projevovat jen zevnitř ven. Můžeme zažít, že když čistíme nejprve zevnitř sebe, příroda nás odmění možností žít, nejen dostatkem vody.
Ať chcete nebo ne, máme vyzkoušeno, že ta nezničitelná síla k čištění donutí každého.  

P.S. Narkotik prostá děkuji Mandrage :-). 

(Marií Voříškovou psáno pro  pritomnost.cz)