Aleš Gerloch člověkem

”Non est princeps supra leges, sed leges supra principem.” Ne panovník nad zákony, ale zákony nad panovníkem (nad všemi lidmi). Plinius mladší, Secundus, římský advokát, (a.d. 61 – 113) Komu je etika nebezpečná a proč lidskost mizí. 

Všichni na Zemi jsme semíláni probíhající selekcí. Svobodně si sami svým životem volíme, zda budeme pokračovat v dosud známých zvycích a dál válčit kdo s koho, nebo se obrátíme k nalezení odvahy v sobě a tím prospějeme obnovení mizící humanity. Výsledky našich snažení se mohou projevovat trvalým obecným blahem, tedy v duchu naší přísahy v Karolínu, že pro obecné blaho budeme používat to, co jsme se ve škole naučili. 

Jsem advokátkou. Desetiletí mne ovlivňuje nejsyrovější terén obyčejných lidských životů. A je to už dávno, co jsme byli s Alešem Gerlochem spolužáci na právnické fakultě kdysi věhlasné University Karlovy. V době, když jsem já byla (k odvolání proti rozhodnutí o nepřijetí srdečně donucena svou matkou) přijata, nacházel se Aleš právě v nejvyšším ročníku a nikoho nenechal na pochybách, že studuje zaštítěn mocným politickým zázemím. Moje sebedůvěra, uvízlá ve mně hluboko už z gymplu, se dál propadla nejen proto, že jsem byla bezvýznamná holka, přišlá studovat do Prahy z chemického okresního města, ale hlavně proto, že se se mnou od osmašedesátého stále táhlo veřejné prohlášení mého táty, že za Alexandra Dubčeka položí svůj život; můj milovaný strýc, tátův bratr, profesí lékař, pak emigroval s celou rodinou do Německa, a do Čech se vrátil na krátkou návštěvu ke mně až nedávno, těsně před svou smrtí; a moje maminka, otce milujíc navždy, se rvala o záchranu života celé naší rodiny přesně tak politicky usilovně, jak se to učila od dětství se svým veskrze dělnickorolnickým původem bezzemků mezi mnoha sourozenci v dědince v nejvýchodnějším cípu Slovenska. Nikdo z nich už nežije, aby potvrdili, jak jsme všichni chápali vládnoucí vedoucí úlohu strany. My, univerzitní studenti, jsme se o té úloze učili celé roky i k marx-leninským státním zkouškám. 

Maminka plakala, že jsem zešílela, a že takhle ze mě nikdy nic nebude, když jsem se uprostřed studií práv pozvána na jakýsi uličním výboru vyjádřila, že nabídku, stát se kandidátem KSČ, nemůžu přijmout, protože nejsem na to dost zralá. Doma jsem pak mámě přiznala nahlas, že to tak cítím, že mi nejde o to, co je venku, že se mi příčí veškeré organizované stranické nebo náboženské příslušnosti, společenské funkce a lidské tituly, že já se potřebuju naplnit nějak uvnitř, a maminka si rezignovaně povzdechla a dodala, že jsem demagog po tátovi. Navzdory skrytě pohnuté době bývalo ale ve většině rodin standardní, že děti jsou podřízeny svým rodičům, jsou jim vděčni za výživu a výchovu, a podle toho se také k rodičům chovají. U nás doma navíc táta vedle nutné podřízenosti dětí rodičům rázně prosazoval přirozenou úctu k pokrevní linii, nutnou pravdomluvnost, poctivost a pracovitost. K tomu vždycky pevně naznačil, že společenská degradace těchto hodnot nemůže trvat věčně, když projevy úcty k pravdě a k lidskosti byly považovány za ideologickou diverzi, a denně, skrytě i zjevně, veřejně i v médiích, byly označovány za nežádoucí buržoazní manýry. Zkrátka o přirozených hodnotách se nahlas nemluvilo.

Ve své právnické praxi jsem pak vedle manžela a s dvěma malými dětmi procházela kauzami práva všeobecného, dívala jsem se kolem sebe a stále hledala odpověď na otázku: Proč to všechno?, Jaký to má smysl?, Nemůže přece jít „jen” o porod a zodpovědnou výchovu dětí a při tom být neživě poslušným nástrojem výkonu nějakých právních norem?

Připouštěla jsem, jak o mně říkala máma, že jsem asi šílená, protože jsem se nikdy nechtěla podobat ani podřizovat těm lepším a mocným, jako byl na fakultě např. Aleš. Mě neracionálně přitahovalo všechno nové a neznámé.

Nové bylo po roce 1990 i právo konkursní, přihlásila jsem se proto na vzdělávací cyklus pro správce konkursních podstat. O pauze mě v předsálí oslovil nějaký kolega, představil se jako JUDr. Zdeněk Altner, a pozval mě na kávu a hovor o práci. Po několika dalších schůzkách mi nabídl spolupráci pro jeden kolos strojního průmyslu, který on sám právě konkursně spravoval. Pak nechal přivézt do mé pardubické kanceláře tisíce faktur se svým písemným smluvním požadavkem žalovat každou fakturu zvlášť, a když mi vyplatil za vykonanou práci z peněz úpadce první odměnu, přijel do mé kanceláře osobně, řekl, že je to normální postup, že mu teď ze své odměny v hotovosti a bez dokladu odevzdám jednu třetinu, a když jsem já najivní řekla, že kdybych měla vydělávat peníze na studium svých dětí takhle, musela bych se ze sebe pozvracet, vztekle odjel, další odměnu za práci vykonanou v dalších měsících (asi čtvrt milionu českých korun) mi už nevyplatil, a čekal. Prý tomu mocní mužové našeho světa říkají „nechat ji vyhladovět”. 

Když se přestal divit, že se já před tzv. mocnými neshrbím, skončil náš smluvní vztah a zbylé faktury nechal zase odvézt. Moje touha po pravdě a spravedlnosti mi dala sílu se o tuhle dlužnou odměnu soudit tak dlouho, než mi byla konečně přiznána Vrchním soudem v Praze k mým opakovaným odvoláním. Toto soudní řízení trvalo celých jedenáct roků.

Myslím si dosud, že přísaha je víc než jen slib, a k tomu si pamatuji stále, že v Karolínu jsme přísahali, že co jsme se na Karlově univerzitě naučili, to budeme používat pro obecné blaho. 

Procházela jsem v třicetileté praxi tisíci lidských příběhů, od těch nejbohatších, kteří s podvědomou nenávistí ke svému tělu už označovali za nemoc zvracení právě pozřených nejvybranějších lahůdek, co Země člověku nabízí, nebo těch mnoha, co se chtěli farmaky léčit z depresí nastalých pro nedosažitelnost jejich vítězství a toužené nadvlády nad vším okolo, až po ty nejzoufalejší, žijící prostě, v chudobě, v dluhových pastech, v dětských „pasťácích”, v „blázincích”, v nemocnicích a ve věznicích. 

Nemohla jsem nevidět, že humanita mizí, protože člověk je zvenčí masírován strachem a sám uvnitř sebe nenalézá odvahu svou agresi uvolnit ze sebe ven, aniž by poškozoval druhé. 

Viděla jsem mnohá praktická naplnění tvrzení Tomáše Akvinského (1225–1274), že dobré se samo šíří víc, než zlé, a skrze empirii jsem také uviděla, jak k takovému naplnění dochází. A tak jsem s úctou ke vzdělancům, k níž nás táta vždycky nutil, zatoužila studovat etiku, jako praktickou disciplínu filosofie. 

Po desetiletích jsem se tak na podzim roku 2017 nečekaně setkala s bývalým spolužákem, Alešem Gerlochem, tentokrát jako zkoušená uchazečka o postgraduální (doktorandské) studium etiky v právu. Profesor ústavního práva, Aleš Gerloch, stoje ve své pracovně na akademické půdě se svým tradičně pohrdavým pohledem na ženy, shodil svazek listů mého kazuistického projektu na téma „Etika v právu pohledem účastníka řízení ” svým obvyklým shora dolů na konferenční stolek mezi další dva sedící zkoušející, a řekl suše „To patří do psychologie”. Pak se klidně posadil mezi nás a zeptal se, co že jim řeknu o jedné kapitolce z jeho učebnice.
Páteří mi projela hrůza, že by mě snad přijali.Že bych snad měla následující nejméně tři roky obhajovat své hypotézy nabyté téměř třicetiletou advokátní praxí před tímto člověkem. Pamatuji si snad dobře, že jsme bývali úplně stejným způsobem zkoušeni před čtyřiceti lety komunistickými učiteli – odcituješ mou učebnici, nebo neodcituješ mou učebnici? 

Snad cítíte, že mi celý život nešlo o tituly, mohla jsem je získat snadno, jako to udělalo mnoho dalších, ale spatřovala jsem v životě naplnění jinde. Ulevilo se mi, že mě nepřijali, že neproplýtvám čas svého života, jistě bych v takovém prostředí nedostudovala. Alešovi, ačkoli mě nezná, posílám poděkování do éteru, oficiálně nepřijatá ke studiu etiky na mé alma mater jsem objevila další kus své sebeúcty, úcty k životu.
Vítám v radosti Opatření rektora UK č. 174/2017, podle něhož se s účinností od 1.1.2018 zřizuje Komise pro etiku ve výzkumu Univerzity Karlovy a ještě chci věřit Úvodnímu slovu (posledně změněnému 21.1.2018) rektora UK, Tomáše Zimy: „…Přijímáme výzvu budoucnosti spočívající mimo jiné v interdisciplinární spolupráci, která nahrazuje tradiční uzavřenost oborů. Univerzita Karlova systematicky podporuje interakci mezi přírodovědnými a humanitními obory, sdílení unikátních technologií, mezioborovou výměnu poznatků a přístupů, jakož i mezigenerační dialog přesahující hranice jednotlivých oborů…” Nadále mám sílu věřit tomu, že většina akademiků v tomto duchu žije a pracuje. 

S posílenou odvahou a nově nabytou radostí jsem po desetiletích své práce v ústraní šla přednést příspěvek o etice na závěr pracovního dne Konference ke sto letům české a slovenské advokacie uspořádané v Luhačovicích. Byla jsem uvedena slovy předsedy České advokátní komory, Vladimíra Jirouska, že Voříškovou nezná a téma etiky považuje za nebezpečné. Pak jsem přednesla příspěvek o své touze navracet lidem sílu, aby vládu práva sami požadovali. Když jsem se čtením skončila, Vladimír  Jirousek do mikrofonu dodal, že teď už Voříškovou zná a váží si jí, a že děkuje za krásnou tečku, kterou vymalovala na závěr pracovního dne. Mně se ale hlavního vnitřního naplnění dostalo především v následujících okamžicích, když mě někteří kolegové a kolegyně advokáti zastavovali a potřásali mi rukou se slovy: „Mluvila jste nám z duše.” 

Tuším, že duše není žádnou právní normou definována, ale vzpomínám, že táta říkal, že člověk sám pozná, kdo jsou elity a proč jsou naším vzorem. Moje buržoazní babička, milující dědečka a své syny, svá včelstva a němčinu, a uctívající „tatíčka Masaryka”, v takových chvílích jen tiše utřela slzu a špitla něco o padesátých letech a o tom, že komunisty ožebračeni přežili jen díky Bohu. 

A tak mě napadá, že jsem asi nalezla ten smysl. Že nejde o nic menšího, než o člověka, o jeho úctu k životu. 

V praxi vidím jasně, že hodláme-li pokračovat v trendu, kde se bez respektu k „výzvě budoucnosti” nadřazuje tzv. specializace a odbornost nad kvality lidskosti, je lidskost popírána stejně, jako byla popírána tehdy, když se nad ni nadřazoval požadavek politické stranickosti KSČ a „vědecký” světový názor. 

Protože akceleraci záporných emocí čtenářů nepovažuji za smysluplnou, necituji zjevně věcně chybné Usnesení Ústavního soudu č.j. III.ÚS 622/15 ze dne 10.prosince 2015, které prostě jen přikrylo bezpráví, které se tehdy stalo mně. Jinak se právní omyly v našem právním státě dějí jistě jen zcela výjimečně; možná proto, abychom každý mohli posilovat vlastní vnitřní hodnoty.

Dnes (podle mého) skutečné elity ústavního práva tvrdí, že by mezi soudci Ústavního soudu měli být v rovnováze zastoupeni příznivci práva přirozeného a práva pozitivního, a připouštějí, že tato rovnováha před Ústavním soudem je nyní v neprospěch ius naturale silně znevážena. 

Jak píše předseda ČAK v úvodníku Bulletinu advokacie 1-2/2019: „Přeji vám, aby na všech justičních úrovních vítězila vaše čestnost, a to i vůči zjevné nečestnosti. Být čestný samozřejmě neznamená být měkký, na druhé straně někdy má největší hodnotu čisté svědomí.”

Všem kolegům advokátům pro jejich další práci přeji, aby si při úvahách, který z protichůdných judikátů k podpoře svých žalobních tvrzení použijí, stihli především uvědomit, že prioritně možná už nejde o vítězství nad druhými, ani o víc peněz a víc moci, ale jde o duši člověka, o člověka advokáta, o člověka soudce. 

Senátorům děkuji, že užitečně projevili svou akceschopnost. 

Alešovi Gerlochovi přeji srdečně, aby mohl pocítit, že ještě je člověkem.

Psáno pro Přítomnost.cz
Autroka stále pracuje jako advokátka.

https://www.wikiart.org/en/honore-daumier/felix-barthe-1796-1863-minister-of-justice-and-deputy-1833